Na kraji lesa v suchém houští bydlel starý, lakomý a mrzutý jezevec. Záviděl ostatním zvířátkům všechno, co kdo měl. A nejvíc jejich radost ze života. Veverkám záviděl oříšky, medvědovi zásoby medu, lišce uloupenou šunku a strace všechny blýskavé věci, co kde našla.
Říkal si: „No jo, kdybych tak mohl mít všechno jako oni, to bych se měl. To už by mi nic nechybělo a byl bych šťastný jako ostatní. To by byl veget.”
Vymyslel plán a pokaždé, když některé ze zvířátek opustilo svůj příbytek, se k němu vloupal, jeho bohatství či zásoby mu ukradl a odnesl k sobě do pelechu.
Když už myslel, že má všechno, rozběhl se po lese a vesele si pískal. „Už mám všechno, to se mám, vesele si zazpívám…”
Nebe bylo bez mráčku, pouze slunce krásně svítilo.
V tu chvíli slyší, jak sojka volá po lese: „Hoří, hoří, všichni pryč!”
Jezevec se lekl a běžel zpátky ke svému obydlí, aby zachránil vytoužený poklad. Ale ouha. Sklo, které ukradl sojce, se mu už nevešlo dovnitř jeho domečku a zůstalo venku. A díky sluníčku zapálilo celé jezevcovo obydlí.
Poučení: Kdo chce moc, nemívá nic.
