Čekám tu na ně už od božího rána, pomyslel si psací stůl, a pokusil se ztuhlé nohy rozhýbat přešlapováním na místě. Jsou jako ze železa a už mě bolí od toho nekonečného stání, posteskl si sám pro sebe. Ale za to čekání mi to stojí! Za chvíli už tu děti budou, vezmou do ruky tužky a pera a potom to přijde! Bude to tak příjemně šimrat, až mi budou na zádech obkreslovat první písmenka a číslice. Jak já budu zase užitečný!
„Se nepřeceňuj!“ vytrhla ho ze sladkého snění ta ošklivá plastová bedna v rohu pokoje. Kompjůtr, nebo jak mu říkají, pomyslel si.
„Za mnou rozhodně přijdou děti dřív!“ vysmívala se mu ta mašina namyšleně.
Šuplíky starého stolu nahlas zaskřípaly, jak usilovně se snažil vymyslet odpověď: „To možná, ale můžou na tobě být jen třicet minut denně! Kdežto u mě, u mě mohou být kdykoli!“ zaskóroval stůl.
Kompjůtr vzteky zablikal, ale nehodlal se vzdát. „Jen počkej pár let,“ zamručel, „to už si na tebe jen budou odkládat věci. Vždyť kdo to kdy slyšel, aby se psalo perem na papír?“ pronesl vítězoslavně.
Stůl se hrůzou oklepal, až na něm stojánky s tužkami poskočily. Odkládat věci? Žádné šimrání na zádech? Jen se bude dívat, jak děti ťukají do kompjůtru? Bylo mu najednou tak smutno, že ani promluvit už nechtěl. Jen držátko od šuplíku se mu kňouravě otáčelo.
Ve dveřích v chodbě zarachotil zámek a oba ztichly.
Najednou zpod polštáře kdosi potichoučku zašeptal psacímu stolu: „Hej, kámo, nic se neboj, on půjde co nevidět do šrotu!“ Stůl se zdřevěněle otočil za hlasem a zahlédl neznámého člena domácnosti. Jakousi malou pěknou destičku. Rošťácky na něj mrkla a pyšně pronesla: „Čau! Jsem tu nová! Můžeš mi říkat iPad!“
