„Konečně jsi doma, můj nový příteli, šicí stroji. Máme důležitý úkol. Ve světě se děje velký průšvih. Řádí tu zákeřná potvůrka, bakterie. Lidé ji mezi sebou přenáší kýchnutím nebo kašlem. Zkrátka když se do vzduchu dostanou malinké kapičky jejich slin a dopadnou na druhého člověka. Tento virus se jmenuje Koronavirus.
Jedinou naší zbraní proti němu je nošení roušek. Musíme se dát rychle do práce!“ Tato slova se mi vryla až do morku mých ozubených koleček.
Stařenka šila každý den od rána až pozdě do noci. Roušky šly na odbyt. Přicházeli k nám lidé z celého okolí. Stařence chodila pomáhat její vnučka. Roušky, které zbývaly, věšela ven na plot nebo rozvážela lidem do ostatních měst a vísek.
Roušky se dávaly zadarmo, protože zdraví bude vždycky důležitější než peníze. Tenkrát se spojila celá zem pro záchranu našeho zdraví. Šicí stroje tehdy zažily svou největší slávu, i když to nebyla vůbec veselá událost. Se stařenkou jsme tvořili záchranný tým. Jsem starý veterán, HRDINA!
