Občas tě obejmu, jelikož jsi sám a nikoho nemáš, ty jedno odporné žijící zklamání. A budeme v tom hřejivém objetí navzájem řezat tupým nožem a ronit křišťálové slzy smutku do našeho klína, které se tam budou mísit s tou krásně rudou krví.
Čas kolem nás pomalu ubíhá a já ti slabým medovým hláskem šeptám, jak že jsem navždy tvoje a ty jsi můj. Vedu tvou ruku dál, ty zakrojíš blíž a hlouběji. Z obličeje ti pomalu mizí barva. Já se jen usměji tím nejupřímnějším způsobem, který umím. Je tak krásné být zlá. Ty pozvedáš tu těžknoucí břitvu a pomalu ji opět přikládáš na ruku. „Ó ano, můj milovaný… Jen trochu přitlač a budeme navždy spolu… Už ti nikdo neublíží. Budu tě navždy chránit a těšit ve svém náručí. Břitva se pomalinku zařezává do tvé ručky a ano… jsme tak blizoučko. Ty ale zaváháš. Vzpomeneš si, že možná… A mě je to jasné. Jen další upřímný úsměv přelétne po mé tváři. Ty obvážeš rány a zapomeneš na mě. Nevadí, však ty se vrátíš… Je to jenom otázka týdnů, dnů nebo možná jen hodin.
Já tě znám a pomaličku odplouvám na to prázdné bolavé místo, kde tě deptám a ukrajuji si další kousek tohohle lahodného koláče z tebe.
