Po rozvodu jsem ho chtěla změnit na EX, ale zjistila jsem, že je praktičtější nechat AA!Michal.
AA! totiž dostalo zcela nový význam: „Ježiš Marja, bacha, von zase volá!“
Dneska už volal dvakrát. Nevzala jsem mu to.
Poslední týden totiž volá každý den. Pokaždé chce něco jiného.
Bývalý ředitel vesmíru, vládce velké firmy teď neustále potřebuje s něčím pomoct. Chce mluvit s dětmi, které mu neberou telefon. Je mu smutno. Špatně se mu dýchá. Prostě pořád něco...
Vlastně ho chápu. Je zoufalý, sám.
Rodiče mu zemřeli.
Slečna, díky které jsme se rozvedli, ho opustila i s jejich jediným dítětem, protože si našla mladšího. Navíc mého ex-manžela obrala o jeho milióny a byla fuč.
On je teď v invalidním důchodu. Prodělal totiž tři infarkty, přestěhoval se do naší bývalé chaty v Braníku a žije skoro jako poustevník.
Ještěže jsem tehdy vybojovala dům, kde mohly vyrůstat naše tři děti.Často sedávám v jeho bývalé pracovně, obklopená svými knihami a pyšná na domov, který jsme si podle svých představ vybudovali. Ze začátku to bylo tvrdé, ale pak se mi začalo dařit. Pustila jsem se do rekonstrukce, aniž by mi někdo do mých záměrů mluvil, či jsem se musela doprošovat o povolení, zda tu můžu mít to či ono. Lucinka už s námi sice nebydlí, odjela studovat do zahraničí, ale podařilo se jí skloubit svůj talent na matematiku a nadání pro kreslení, takže studuje design v Anglii. Anička je na gymnáziu a příští rok bude maturovat. S Kubou teď mlátí puberta, ale naštěstí jsem potkala muže, který je Kubovi dobrým příkladem, takže všechny jeho adolescentní výkyvy víceméně zvládáme. Děti vedeme ke sportu, jezdíme hodně do přírody, společně si povídáme a dost čteme.
Teď zrovna koukám z okna na zahradu, kde můj manžel číslo 2 právě seká traktorem manžela číslo 1 trávu. Piju své oblíbené latté a přemýšlím nad pointou povídky do mé čtvrté knihy.
Kde by mě před deseti lety napadlo, jak dobře mi zase jednou bude...
Původní verze:
Jak se vidím za 10 let
Březen 2030
Manžela číslo jedna jsem měla v mobilu uloženého jako AA!Michal. Uložila jsem si ho tak hned po našem seznámení v roce 2004, abych ho měla jako prvního v seznamu kontaktů. Po rozvodu jsem ho chtěla změnit jako EX, ale zjistila jsem, že je to zbytečné. Nechala jsem AA!Michal. AA! totiž dostalo zcela nový význam. Ve smyslu „Ježiš Marja bacha, von zase volá!“
Dneska už volal dvakrát. Nevzala jsem mu to. Poslední týden volá každý den. Pokaždé s něčím jiným. Potřebuje s něčím pomoct, chce mluvit s dětmi, které mu neberou telefon, je mu smutno, špatně se mu dýchá, pořád něco.
Vlastně ho chápu. Je zoufalý, sám, rodiče mu zemřeli, slečna, díky které jsme se rozvedli, ho opustila i s jejich jediným dítětem, protože si našla mladšího, mého muže číslo 1 obrala víc jak o polovinu peněz a byla fuč. Michal je v invalidním důchodu, prodělal 3 infarkty, přestěhoval se do chaty v Braníku a žije skoro jako poustevník. Sice mu zbylo pár milionů na účtu, ale se svou hamižností, lakotou a životním pesimismem si je šetří na zlé časy a na stáří. Nevím tedy, co horšího ještě čeká, ale budiž.
Sedím ve své pracovně v domě, kde jsem zůstala bydlet s našimi 3 dětmi. Dům jsme si zrekonstruovali přesně podle našich představ, aniž by nám do toho kdokoliv mluvil, jakkoliv nás omezoval, nemuseli jsme se o nic doprošovat a měli volnou ruku ve všech našich záměrech. Je to nádhera!!! Koukám z okna na zahradu, kde můj manžel číslo 2 právě seká traktorem manžela číslo 1 trávu, piju své oblíbené latté a přemýšlím, jak dopsat povídku do mé další knihy.
Lucinka už s námi nebydlí, odjela studovat do zahraničí, Anička je na gymnáziu a příští rok bude maturovat a s Kubou mlátí puberta. Naštěstí mám doma muže, o kterého se mohu opřít a který je Kubovi dobrým příkladem, takže všechny jeho adolescentní výkyvy víceméně zvládáme.
Děti vedeme ke sportu, jezdíme hodně do přírody, společně si povídáme a dost čteme. Lucka skloubila svůj talent na matematiku a nadání pro kreslení a studuje design v Anglii. Anička s Kubou mi občas pomáhají a píšou své povídky nebo aspoň úryvky do mých knih a blogu, který jsem si už před lety založila. Je nám fajn a opět si žijeme ten pohodový život, po kterém jsem vždycky toužila. Kde by mě před deseti lety napadlo, jak dobře nám zase jednou bude.
