„Cože?“
„Jestli jsme…“
„Já jsem tě slyšel. Odkud to máš?“
„Z komixu. Ale myslím, že je to odněkud převzatý.“
„Moment, moment, já jsem to už někde slyšel. No jasně! Shakespeare. Bouře. Viděla jsi někdy něco od Shakespeara? Nekoukej na mě jako na pitomce.“
„Boha… no jasně, že jsem viděla někdy něco od Shakespeara. Třeba Krále Leara, na Provázku, tehdy ho hrál Pecha. Bylo to famózní. Ale ráda bych někdy viděla Sen noci svatojánské. Ovšem v tom správným divadle.“
„Správným divadle? Co je to?“
„To je divadlo, co to umí podat tak, jak to bylo myšleno, že jo.“
„Aha... A Romea a Julii?“
„Ble.“
„To jsem čekal. A to se mi na tobě líbí.“
„Nesměj se mi.“
„Já se nesměju.“
„Tak jsme?“
„Co?“
„Ze stejné látky, z které se tkají sny.“
„No… Někteří z nás určitě.“
