Už dlouho jsem si na slávu psacích strojů ani nevzdechla. Přeci jen, i když by někteří autoři knížek nesouhlasili a pořád jim dělá dobře takové to cinknutí na konci řádku a přejezd válcem na řádek další s použitím mechanického poháněcího zařízení, dneska se prostě píše jinak.
Do tajů psaní všemi deseti mě zasvětila majestátní budova Střední ekonomické školy v Chrudimi. Neměla jsem tehdy ani tušení, jak mě bude psaní na stroji bavit. Ve škole jsme měli stroje mechanické. Přece jen mi bude letos padesát. Dodnes oceňuji, že tehdy nešla škola s dobou a museli jsme si pěkně všechno vydřít bez pomoci moderních strojů. Možná to bylo ale spíše tím, že prostě nebyly peníze na nákup něčeho modernějšího. Kdo udělal chybu, opakoval řádek tolikrát, kolik udělal chyb. To už vás naučí. Také se používaly kopíráky, když jste potřebovali udělat více kopií. Ty se mi též moc líbily. To už dneska rovněž málokdo zná. To jen na vysvětlení pro ty později narozené. Byly to takové tenké papíry nebo folie, pokryté černou nebo modrou barvící vrstvou, která se vkládá mezi dva nebo více psacích papírů. Na tom spodním papíře pak vzniká kopie toho, co se napíše na ten papír horní.
Na střední jsem šla v patnácti. Bydlela jsem na internátě. Moje první samostatné vylétnutí z hnízda a hlava plná nadšení. Kromě psacích strojů ve škole jsem byla absolutně okouzlena černými psacími stroji s kulatými tlačítky, které měl občas někdo v nějaké domácnosti. Taky se mi tehdy líbilo, jak je používají ve filmech nějací spisovatelé, většinou zahalení v oblak šedého kouře, ať už od cigarety nebo od doutníku. To k tomu tak nějak patřilo. To už by mi dneska jako nekuřákovi moc neimponovalo, ale ty stroje se mi líbí pořád. Nevzpomněla bych si ale na ně, nebýt seriálu Durellovi, který běží nyní v České televizi na jedničce.
Rodinný seriál vznikl na motivy románové trilogie britského spisovatele a zoologa Geralda Durrella. Hlavní hrdinkou je Luisa Durrellová, která se rozhodne bojovat s finanční nouzí po smrti manžela odjezdem z Anglie třicátých let na Korfu. Její dvaadvacetiletý syn Larry chce být spisovatelem. Dívala jsem se dnes při snídani. A zamrazilo mne. Byla bych moc šťastná, aby podobnost s mým osudem byla jen částečná. Také jsem přišla o manžela a dětí mám o jedno méně. Zatím se nikam stěhovat nemusíme, ale kdo ví. Žijeme totiž ve zvláštní době.
Když Larry v seriálu držel v jedné ruce cigaretu a přemýšlel nad kapitolou do svého románu, viděla jsem ten jeho psací stroj CORONA. Úplně mi zatrnulo. Slovo, které se nyní objevuje na celém světě snad nejvíce. Corona je latinský název pro korunu. A psací stroj za ten název vůbec nemůže. Ba naopak. Byl pojmenován spíš jako výraz triumfu nad starým pojetím psaní. Psací stroj CORONA byl ve své době vynikající. První model přišel na trh v roce 1906, ale mnohem úspěšnější byl skládací psací stroj Corona 3 z roku 1912.
A teď do současnosti. Koruna je též měna v mé zemi. Pocházím z bývalého Československa. S dětmi žiji ve Švýcarsku a část rodiny mám v Česku. Sleduji situaci, která prochází napříč státy. Myslím na své rodiče a taky na moje děti, které jsou se mnou. I na moji nejstarší dceru, která dnes slaví své 24. narozeniny. Čeká miminko a já jí i všem jiným budoucím maminkám držím moc palce, aby se nic nestalo. Aby špatná zdravotní situace v celém světě vzala už konečně za své a bylo zase všechno v pořádku, jak jen to půjde. Aby si mohli odpočinout lékaři, zdravotní sestry, armáda a mámy i tátové, babičky i dědové, Moc si přeji, aby se z nyní děsivého slova CORONA stala vítězná KORUNA.
Ženeva, 21. 3. 2020
