„Přines si nůžky, já ti to teda zkrátím,“ řekl Petr. A Terka je celá spokojená, protože bude mít kratší vlasy; tak, jak si to přeje. Petr zkracoval vlasy našim holkám vždycky. Začal u prvorozené Aničky, pokračoval s Klárkou, které se vlasy zbarvily do blond jako tátovi, a třetí Terka brala stříhání vlasů od táty už jako samozřejmost. Vlastně vůbec nevím, proč se do toho Petr pouštěl a jak došlo k tomu, že nás ani nenapadlo vyrazit ke kadeřnici. Nebylo ale třeba. Ta důvěra mezi dcerou a tátou, že to dobře dopadne, tam vždycky byla.
Bylo to tak u všech holek, úplně přirozeně. A to i přesto, že se ptal, jestli to chtějí zkrátit podle hrnce, jak se dříve říkávalo.
Změna účesu je pro holku velký krok.
Vlasy dělají s dívkami divy a zkrátit je více nebo méně může vést i k slzám. A to nejen u holek. Není to tak dávno, co si poplakala i moje maminka Eva, když byla u kadeřnice a zkrácení vlasů nedopadlo tak, jak si přála. Nebo to spíš byla změna, kterou nečekala.
Já jdu dneska taky pro nůžky. Nikdo si o ně ale neřekl a už neřekne. Chtěla bych slyšet ten hlas, co na mě občas volal, ať mu je podám. Moc bych to chtěla. Jenže teď vím, že je musím do rukou vzít JÁ. Jsou zahradnické a pořádně tupé. Na jednom místě v kuchyni v naší nedostavěné části domu u prosklených dveří bývaly vždycky dvoje nebo troje zahradnické nůžky uložené v zelené přihrádce spolu s pracovními rukavicemi. Dveře vedou do zahrady a ta už se hlásí o péči.
Je březen. Teď je všechno naruby. Ztrácí se nůžky, zahradnické i jiné, a ztrácí se i rozum a síla je hledat. Petr tu není. Zeptat se ho nemohu. Tenhle fakt prostupuje každým pórem mého těla. Každým záhybem, každým svalem, každou slzou. Věnovat energii na hledání těch nůžek, co by byly lepší, nemám chuť. Rezignovala jsem. Slunce a kamarád Jaroušek, který se zahradnickými nůžkami prý taky umí, mě ale přesvědčili, ať se do toho pustím. Požádala jsem ho.
Po Petrově odchodu na věčnost musím brát do rukou předměty, o kterých jsem dříve věděla jen to, že jsou v domě a kam se uklízejí. Měli jsme to rozdělené. Já dělala zahradníkovi svačinu po jeho zahradničení. Myslela na to, aby mu sluníčko nevymylo mozek a taky aby si odpočinul, když je ten správný čas. Abychom ve správnou dobu svolali holky a zachytili společnou chvíli. A on na oplátku každou chvilku přišel a ptal se, kam chci zasadit jabloň, narcisky nebo krokusy.
K zahradě mě nikdo nikdy nevedl. Zato ke knížkám ano. A tak je naše zahrada taky mojí čítárnou, kde jsem v pestrobarevné hamace s červenooranžovými pruhy u ohniště svého zahradníka pozorovala a odhadovala, kdy je čas na tu společnou pauzu. Když jsem mohla, vyprávěla jsem, do kterých příběhů jsem byla vtažená knížkou zrovna před chvílí a Petr mi zase naopak pověděl, co se kde urodilo a na co se těší, až vyroste. Takové malé blbosti, řeklo by se. I když bych teď radši zalezla a probrečela půlku dne, neudělám to. Jaroušek, náš společný kamarád, se svojí ženou Janinkou jsou tu a poradí mi. Mám první lekci, a taky odhodlání se o zahradu a jiné věci postarat. Vědět do budoucna, jak prořezat ovocné stromy, jak prostříhat rybíz, jak se postarat o všechno, co tu je. A jestli zahradnická terminologie není správná, je mi to jedno. Tohle bude sakra těžkej rok. Jaroušek mi připadá taky tak trochu jako amatérský kadeřník. S nůžkami mu to jde, ale jestli má mandlovník mít stejnou fazonu jako naše jabloňka a broskvoň, to nevím. Dozvídám se, že se má ustřihnout větvička nad pupenem nebo pod ním, teď si nejsem jistá. Najít si středový kmínek a to, co roste do koruny a nemělo by světlo, má jít taky do kelu. Rybíz vypadá, jakože taky souhlasí. A mně nezbývá nic jiného, než to takhle zkusit. Bude to takový pokus – omyl, asi jako letos se vším. Jak to dopadne,to se uvidí v průběhu zahradnického roku.
Petře, dívej se, a když to bude blbě, dej znamení. Zahradnické nůžky budu mít teď v rukách častěji. Musím se toho tolik naučit. Nebo vlastně jinak – CHCI se to všechno naučit, protože chci sedávat s holkama ve stínu našich mandloní a vědět, že jsme to zvládly.
Ženeva, 8. 3. 2020
