Ale co to? Dveře jejího pokoje dnes zůstávají zavřené! Zkusím do nich šťouchnout čumákem a na kliku se pověsím packama.
Zamčeno! Ale proč? Moje panička se nikdy nezamyká! Kde vůbec je? Musím ji najít! Prohledám celý dům odshora až dolů. Je nějak prázdný. Všechny věci jsou sbalené v krabicích. A panička není nikde k nalezení! Není po ní ani vidu ani pachu…
Vtom vrznou dveře. Běžím se podívat, kdo to přišel. Jestli je to vetřelec, vyženu ho! Ale ve dveřích nestojí žádný vetřelec nýbrž… Moje panička! Musela vstát dříve než obvykle! Šťastně vrtím ocasem a olizuju jí ruku. Tak tady jsi!, pomyslím si radostně.
„No ano, ano, jsi moc hodný pejsek, Figaro, moc hodný.” Usměje se na mě. „Půjdeme na procházku, ano? Uděláme si malý výlet autem.” Procházka? Výlet autem? Ano! Nadšeně štěkám, když lezu do zelené škodovky, jak ji nazývá moje paní. Zrovna se chci pohodlně stočit do klubíčka na zadním sedadle, když vtom si všimnu, že paničce tečou slzy! Proč pláče? Je smutná? Chci jí olízat tváře, ale to už jedeme a mně tak nezbývá nic jiného, než čekat, až dorazíme na místo…
Náhle se auto zastavilo. Co, to už jsme tady? Tak brzo!? Vystoupím z auta a zmateně se dívám na svou paničku, ale ta hledí jinam. Rozhlédnu se kolem. Brrr, tohle místo je otřesné! Kam až oko dohlédne, jsou jenom samé klece. A v nich jsou všude uvěznění psi, kteří štěkají a vyjí na pomoc. Tohle se mi nelíbí. Panička mě ale připíná na vodítko a jde se mnou přímo do středu toho děsného místa. Vyšla nám vstříc paní v bílém plášti. Bílé pláště já nesnáším, mají je totiž lidé na místě, kterému říkají veterina, a ta je naprosto příšerná. Bezdůvodně mi tam třeba zabodnou něco ostrého do krku a já se pak propadnu do bezvědomí. Ale tady veterinu nikde nevidím. Najednou paní v plášti vezme paničce vodítko, na kterém jsem připnutý, z ruky. Moje panička mezitím začala hlasitě plakat. „Nebojte se, postaráme se tu o něj,” utěšuje ji paní v plášti. „Brzy najde nový domov.” Zaslechl jsem slovo domov a začal jsem vrtět ocasem. Chtěl jsem z tohohle divného místa co nejdřív pryč.
„Já vím,” odpovídá moje panička, a utírá si slzy. „Ale stejně se mi protiví myšlenka, že ho tu takhle nechám. Opuštěného. Samotného. Připadám si mizerně. Jako bych ho zradila. Já bych si ho opravdu strašně moc chtěla vzít s sebou, ale nemůžu. Tam, kam odjíždím, psi nesmějí.” Odmlčí se a znovu se rozpláče.
„Ano, já vím,” znovu na to ta paní v plášti. „Ale Figaro je silný, zdravý pes. A navíc má krásnou huňatou zrzavou srst. Vypadá jako přerostlá liška. Jak říkám, ten určitě brzo najde nový domov.”
„Vyberte mu prosím dobrou rodinu,” zamumlá panička v slzách. „Takovou, aby se o něj dobře postarala. Lépe, než já.”
Ještě nikdy jsem ji neviděl takhle smutnou. Pak se obrátila a klekla si ke mně. „Figaro, Figaro,” šeptala v slzách. „Tam, kam jedu, si tě nemůžu vzít. Jsi moc hodný pejsek, Figaro, moc hodný. Ale nejde to. Promiň mi to, Figaro. Jsi moc hodný pejsek.”
Hlas jí selhával, ale pokračovala. „Jednou tě zase najdu, Figaro. Jednou, na druhém konci duhového mostu, tě zase najdu a budeme spolu.” Pevně mě objala. „Sbohem, Figaro. Odpusť mi to, prosím!”
S těmi slovy vyskočila a utíkala pryč. Beze mě! Hej, kam to běžíš? Já jsem tady! Vrať se! Všechno marné. Néé, nééé! Áááá, pusť mě, ty jedna zpropadená ženská! Copak nevidíš, že moje panička odchází?!
„Figaro, Figaro! V klidu, v klidu!”
Co, v klidu? Jak mám být v klidu, když mi odchází panička!? Promiňte, musím za ní, a tak nemám na výběr. Zprudka jsem se obrátil a kousl ji do ruky. Vnímal jsem, jak vykřikla bolestí a překvapením. Pustila vodítko a jí utíkal. Běžel jsem jako nikdy v životě. Běžel jsem za svou paničkou. Ona pro mě byla všechno. Ale už jsem viděl jen zadní část jejího zeleného auta, jak mi i s ní mizí v zatáčce. Dlouho jsem se za tím autem díval, dokud se mi úplně neztratilo z dohledu. Moje panička je pryč. Je pryč…
Náhle do mě někdo prudce vrazil a povalil mě na zem. Byl to nějaký chlap v kožené vestě a pevně mě tiskl k zemi. Zmítal jsem se, ale to nebylo nic platné. Na pomoc mu přispěchali další lidé ve vestách. Začali se spolu bavit a já zaslechl slova jako třeba: agresivní, nezvladatelný, škoda, špatné, nedozví se… a: utratit.
O chvíli později jsem ležel na chladném kovovém stole v ordinaci na veterině. V boku jsem náhle ucítil štípnutí. Otočil jsem se, abych se podíval, co mi to píchají. Byla to injekce. To ostré, co už mi párkrát zabodli do krku na veterině doma. Ale tahle injekce byla jiná. Zamžil se mi po ní zrak. Ztuhly mi packy. Nemohl jsem se hýbat. A pak jsem pochopil, že umírám. Smrt přicházela zvolna a bolest ustupovala. Mým posledním přáním, než jsem vydechl naposled, bylo, abych mohl ještě jednou spatřit svojí milovanou paničku. Odpusť mi to, prosím! Ta slova mi zněla v hlavě…
Odpouštím jí. Všechno. Mám ji rád.
A všem ostatním lidem chci ještě říct, že psí láska a pouto k člověku jsou silnější, než cokoli na světě. My psi umíme odpouštět. To je dar, který by lidi neměli přehlížet. Nadarmo se neříká, že pes je nejlepší přítel člověka.
