Štěbětání v místnosti utichne, vystřídá ho zděšené ticho.
Ale jen na pár vteřin.
„No to je celá ona… sobec… dyť ten učitel se nedávno vrátil z Itálie…“
Vzrušení sílí.
„…a vona teď pořád kašle…“
„Holky neblbněte, Hana kašlala už před tím. Obešel nás tady ten bacil přece v lednu všechny… a její učitel se vrátil ještě před virem,“ snažím se uklidnit narůstající hysterii.
Zbytečně.
„Nojo, ale je to Ital. Vidíš, jak se to tam teď šíří…“
„Ježiš... a my jsme měli v sobotu pizzu od Itala, co má naproti pizzerku. Vůbec mě to nenapadlo…“ vyjekne další kolegyně a utíká telefonovat manželovi, ať zůstane doma v karanténě.
„Jak si to ta Hana může dovolit?! Ví, že máme malý děcka… to se jí musí říct, musíme se přece bránit…“
„Jo, vždyť ona může být bezpříznakový přenašeč viru. Četla jsem o tom na internetu…“
„Holky, vy nechodíte nakupovat nebo nejezdíte šalinou? Kolik lidí tam kašle... a ani vás nenapadne panikařit,“ namítám.
Zbytečně.
Teď už mluví všichni najednou, začíná sháňka po rouškách. Ještě že jsme v nemocnici.
Najednou ticho, vstupuje Hana.
„Hani, zrovna o tobě mluvíme, jak je dobře, že jsi od toho Itala nic nechytla… Měly jsme o tebe strach… Co bysme si tady bez šéfové počaly…“
Poučení: Všichni vedoucí pracovníci mají imunitu.
