Můj tatínek je povahy závodivé. Znamená to, že závodí s kýmkoliv, všude a za každých podmínek. Touha vynikat nad ostatními je u něj rozvinuta v nevídané míře.
V práci závodí o nejlepší vynález roku. Na volejbale si pečlivě sleduje, jestli dává největší bomby. Závodí dokonce na přechodu pro chodce, kdo první vyrazí na zelenou. Závodí i u nás v domě se svými sousedy v běhu do schodů. Samozřejmě, oni o tom nemají ani tušení. Dává jim několik pater náskok, pak bere schody po třech a těsně přede dveřmi bytu je předbíhá.
V létě na dovolené závodil s plážovými windsurfisty, kdo vyjede nejdál na širé moře.
Můj táta je prostě jednička. Nejrychlejší chodec na křižovatce, největší borec na volejbale, nejodvážnější surfař v kempu, nejchytřejší vynálezce ve firmě a vůbec nejjedinečnější muž na světě, neboť vždycky dohodil kamenem přes řeku dál, než všichni kluci, co kdy za mnou a za sestrou docházeli do rodiny.
Tenkrát, když můj tatínek dostal žloutenku, jsem ještě nebyla ne světě. Vím od něj, že už od počátku měl tu nejhorší žloutenku. Když se mu udělalo trošku lépe, poslali ho na doléčení do Karlových Varů. Jenže ve špitále mezi nemocnými nebylo moc těch, kteří měli náladu na soutěžení. A protože ani lázeňská léčba mu mnoho prostoru nedávala, vyzýval na souboj prostě všechno.
Dřív, než se rtuť v teploměru ustálila na určité hodnotě, přeříkal pětkrát Erbenovu Polednici. Tlačítkem přivolal službu. Než se sestřička objevila, stačil dojít třikrát k umyvadlu a zpět. Jeho hlavním cílem však bylo stát se nejlepším pacientem a co nejdříve zvítězit nad zákeřnou chorobou. A tak několikrát denně popíjel s velkým sebezapřením léčivou karlovarskou vodu a věřil, že bude nejzdravější ze všech pacientů v nemocnici. S nimi soutěžil, kdo sní nejrychleji polévku, koho miluje nejvíc sestřiček, kdo vypije nejvíc karlovarské vody a kdo pak chodí v noci nejvíckrát na záchod. Jen do jisté míry ho znepokojovalo, že postupně začíná vítězit nade všemi nejvyšší teplotou.
Choroba nedbala na tatínkovo úsilí a rozbujela se s novou silou. Zahájila recidivu. Dřív, než rtuť v teploměru vystoupila na dvaačtyřicítku, polednice několikrát snědla pachole, matku i zlatý kolovrat. Na cestě k umyvadlu upadl přicházející sestře akorát do náruče. A ačkoliv pil léčivé vody čím dál víc, žloutl a žloutl.
Naštěstí jeden lékař včas objevil, kolika litry denně proplachuje tatínek svá nemocná játra, a zakázal mu přístup k léčivé vodě. To ho zachránilo. Tatínek se uzdravil... a pak jsem se narodila já. Nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější dítě na světě.
V práci závodí o nejlepší vynález roku. Na volejbale si pečlivě sleduje, jestli dává největší bomby. Závodí dokonce na přechodu pro chodce, kdo první vyrazí na zelenou. Závodí i u nás v domě se svými sousedy v běhu do schodů. Samozřejmě, oni o tom nemají ani tušení. Dává jim několik pater náskok, pak bere schody po třech a těsně přede dveřmi bytu je předbíhá.
V létě na dovolené závodil s plážovými windsurfisty, kdo vyjede nejdál na širé moře.
Můj táta je prostě jednička. Nejrychlejší chodec na křižovatce, největší borec na volejbale, nejodvážnější surfař v kempu, nejchytřejší vynálezce ve firmě a vůbec nejjedinečnější muž na světě, neboť vždycky dohodil kamenem přes řeku dál, než všichni kluci, co kdy za mnou a za sestrou docházeli do rodiny.
Tenkrát, když můj tatínek dostal žloutenku, jsem ještě nebyla ne světě. Vím od něj, že už od počátku měl tu nejhorší žloutenku. Když se mu udělalo trošku lépe, poslali ho na doléčení do Karlových Varů. Jenže ve špitále mezi nemocnými nebylo moc těch, kteří měli náladu na soutěžení. A protože ani lázeňská léčba mu mnoho prostoru nedávala, vyzýval na souboj prostě všechno.
Dřív, než se rtuť v teploměru ustálila na určité hodnotě, přeříkal pětkrát Erbenovu Polednici. Tlačítkem přivolal službu. Než se sestřička objevila, stačil dojít třikrát k umyvadlu a zpět. Jeho hlavním cílem však bylo stát se nejlepším pacientem a co nejdříve zvítězit nad zákeřnou chorobou. A tak několikrát denně popíjel s velkým sebezapřením léčivou karlovarskou vodu a věřil, že bude nejzdravější ze všech pacientů v nemocnici. S nimi soutěžil, kdo sní nejrychleji polévku, koho miluje nejvíc sestřiček, kdo vypije nejvíc karlovarské vody a kdo pak chodí v noci nejvíckrát na záchod. Jen do jisté míry ho znepokojovalo, že postupně začíná vítězit nade všemi nejvyšší teplotou.
Choroba nedbala na tatínkovo úsilí a rozbujela se s novou silou. Zahájila recidivu. Dřív, než rtuť v teploměru vystoupila na dvaačtyřicítku, polednice několikrát snědla pachole, matku i zlatý kolovrat. Na cestě k umyvadlu upadl přicházející sestře akorát do náruče. A ačkoliv pil léčivé vody čím dál víc, žloutl a žloutl.
Naštěstí jeden lékař včas objevil, kolika litry denně proplachuje tatínek svá nemocná játra, a zakázal mu přístup k léčivé vodě. To ho zachránilo. Tatínek se uzdravil... a pak jsem se narodila já. Nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější dítě na světě.
