Manželka: „Ohh… uhh… kuck…“Manžel: „Ach Bože! Konečně vzhůru! Po tolika letech. Konečně zase se mnou.“
Manželka: „Och, moje hlava… Jak… dd… dlou-…“
Manžel: „Jak dlouho jsi byla v kómatu? Ach, něco málo přes tři roky… Ale na to nemysli, dnes je naše výročí! Připravil jsem večeři. Musíš mít hlad.“
Manželka: „Ach… a co… Co děti?!“
Manžel: „Děti? Ach ano, děti! Haha! Jen se neboj. Jsou tu s námi.“
Manželka: „Všechno bolí… Auu!“
Manžel: „Pojď, posaď se. Uvařil jsem nám něco opravdu speciálního, objevil jsem to nedávno, je to delikatesa!“
Manželka: „Maso? Tady v bunkru? Tady přece nemáme žádné maso, jenom konzervy!“
Manžel: „Ochutnej, steak je krásně krvavý, jak ho máš ráda!“
Manželka: „Dane? Kde jsi to vzal?“
Dan: „Uff… to je lahoda.“
Manželka: „Kde jsou děti?“
Dan: „Och, úplně se to rozplývá na jazyku!“
Manželka: „Dane, kde jsou dě…“
Dan: „Děti, děti… DĚTI! Drž hubu! Jsi jak ony. Samý zkurvený otázky. Tatínku, proč je naše spižírna prázdná? Tatínku, kde je jídlo? Mám hlad, tatínku! Kde máme konzervy, tatínku? Proč musíme jíst myšičky, tatínku? Bla, bla, bla, bla… Víš, jaký to je? Roky hladu a fňukání?!“
Manželka: „Dane… co to… co to proboha jíš?!“
Dan: „Roky hladu a fňukání a pak klid od spratků a spousty masa! Masa, masa, masa! No řekni, měli jsme někdy lepší výročí? Ha ha!“
Manželka: „Dane, co to kurva jíš?!“
