Příběh, který vám chci vyprávět, začíná téměř před sto lety. Ve dvacátých letech minulého století přivandroval můj dědeček do malé vísky na Rakovnicku a pronajal si tam malou strojírenskou dílnu. Chtěl zhodnotit to, čemu se naučil u svého mistra jako tovaryš.
Dařilo se mu dobře a po krátkém čase si koupil vlastní pozemek a něm postavil dílnu svojí. Teprve o několik let později k dílně postavil dům pro svojí rodinu. Dílna prosperovala, v dobách největší slávy děda zajišťoval práci pro 15 zaměstnanců, kteří uměli spravit vše od kastrólu až po mlátičku obilí. Pro sedláky povozy, pro movitější první traktory a pro smetánku auta. Věhlas dílny rostl široko daleko.
Děda byl velmi podnikavý, prodával náhradní díly na cokoliv, připravoval otevření benzínky a byl mezi prvními, kdo si také koupil auto. Na podnikání. Byla to Tatra. S korbou pro převážení materiálu.
Tatru 57 Hadimršku, jak se jí říkalo, máme dodnes. Stejnou, co s ní jeden čas jezdil například i Vlasta Burian. Nějakým zázrakem nám jí nezabavil ani Hitler ani Gottwald a tak je značka Tatra stále součástí naší rodiny.
U dědy v dílně jsem se vyučil i já, když mu jí částečně vrátili v šedesátých letech soudruzi. Namísto školky jsem už od mých prvních krůčků pomáhal dědovi v dílně. Opravovali jsme samozřejmě i Tatru. Babička mi ušila malinkaté montérky a já byl často od šmíru až za ušima. Lepší školu pro auta jsem nemohl dostat, maminka měla ale občas mrákoty, když jsem místo hraní si na pískovišti umýval všemožné rozebrané součástky v petroleji.
Na základní škole všechno tohle pokračovalo, Tatra byla z důvodů změny potřeb předělána z náklaďáku na kombík. Často jsme jako děti jezdili v zavazadlovém prostoru bez sedaček. Byla jiná doba…
Děda později onemocněl, auto stálo. Můj tatínek ho tu a tam projel ale měl samozřejmě svůj automobil a tak Tatra tehdy byla trochu nevyužitá. Děda zemřel a já se vyučil automechanikem. Tatru jsem od táty dostal. Rozebrali jsme jí do posledního šroubku a zase znovu sestavili, nakonec dostala nový lak. Tatínek, druhým povoláním učitel v autoškole, mě zasvětil do všech jízdních záludností tohoto auta s volantem na pravé straně.Ten den, když mi bylo osmnáct, jsem poprvé začal oficiálně řídit naší Tatru, no neoficiálně už o trochu dříve. Měl jsem svoje první auto! Jezdili jsme za holkama, na tancovačky, byl jsem s ní a mými spolužáky z průmyslovky a později i vysoké školy v nejrůznějších koutech republiky. V téhle Tatře taky jelo hodně mých kamarádů na svojí svatbu.
Přišla doba porevoluční, auto začínalo mít narůstající hodnotu, bylo mu už přes padesát. Znovu potřebovalo opravy, kdo by taky tak dlouho vydržel jezdit bez závad. Tentokrát jsme to pojali znovu od základu. Posháněli jsme všechny dobové originální díly a po třech letech kompletní renovace jsme s naší Tatrou jeli v roce 1997 první závod z Vídně do Kopřivnice. Do místa, kde bylo naše auto v roce 1934 vyrobeno. Mimořádná rallye se jela u příležitosti 100 let od výroby prvního auta v Čechách - Tatry Präsident.
Náš naleštěný lahvově zelený vůz byl jako nový, v Kopřivnici zaujal odborníky z továrny natolik, že s ním nakonec byl natočen film o historii výroby těchto aut geniální konstrukce. Václav Postránecký s ním jezdil jako o závod! Podobných veteránských soutěží jsme projezdili v následujících letech opravdu nespočetně. V dobových oblecích, motýlka pod bradou. Po celé republice i v cizině.
Postupem času jsme k zelené limuzíně koupili a v dalších třech letech opět zrenovovali červený kabriolet. Stejný podvozek, jiná karoserie. Na soutěže jsme potom jezdili se dvěma Tatrami celá rodina. Třígenerační radost. Rarita, když v jednom autě z třicátých let seděli dědeček ( tedy můj tatínek ), já, a vnoučata ( tedy moje děti). Pod vyhranými poháry se prohýbaly regály.
Já a můj tatínek jsme s Tatrami při ježdění a opravách zažili nejkrásnější chvíle, které nás spojovaly. Chtěl jsem pro radost odvézt rodiče limuzínou na oslavu jejich svatby na Staroměstskou
radnici, kde se před šedesáti lety brali. Nakonec ale nechtěli, starším lidem se přece jen do Tatry už nastupuje o něco složitěji.
Tatínek ji ale sám řídil od chvíle, kdy s ní vozil maminku na rande, až do svých 86 roků. Když potom onemocněl a musel být v nemocnici, jezdil jsem ho Tatrou navštívit. V letním horku byla celá nemocnice otevřená dokořán a já zajel vždycky až pod jeho okno, aby alespoň slyšel ten typický zvuk tatrováckého motoru. Byla to jedna z posledních radostí, kterou jsem mu mohl poskytnout. Oči mu zářily, i když z okna už vykouknout nemohl, alespoň věděl, že je mu Tatra na blízku. Do ruky jsem mu dal klíčky od Tatry a on byl alespoň na chvíli šťastný.
Tatínek odešel do motoristického nebe. Bylo mu 88 a já, v jedné z nejtěžších chvil mého života, jsem stál a mluvil o něm při posledním rozloučení. Zářijové slunce bylo silné, otevřel jsem několikadílné velké dveře v prosklené stěně smuteční místnosti plné smutných lidí. Na prostranství hned za těmi dveřmi jsem předtím zaparkoval jeho Tatru se vztyčenou černou vlajkou na přídi. Vzdávala mu hold za všechno, co spolu prožili.
Obřad pomalu končil, rakev se pohnula do otevírající se brány věčnosti a na moje znamení kamarád tatínkovi naposledy nastartoval její boxer motor. Vzduchem chlazený čtyřválec červeného kabrioletu mu tak rytmicky brumlal na jeho poslední cestu…
Nějakou dobu jsem si hrál z myšlenkou, že z malinké části tatínkova popela nechám vyrobit diamant. To je v současnosti hodně populární trend, uchovat si kousek člověka na věky. Chtěl jsem ho později zamontovat do auta a tatínek by tak jezdil jedním z jeho aut navždy se mnou. Nakonec to ale dopadlo jinak. Všechny ty chvíle společných výletů Tatrami a všechny ty opravy žádný fyzický diamant přece nemůže nahradit. Já ten diamant už dávno mám v sobě. Napořád. Když jsem ležel pod autem a potřeboval podat klíč, otočil jsem se a aniž bych něco řekl, tatínek už mi ho podával! Koncertní spolupráce. To se nedá koupit, to se musí stát..
Obě auta jezdí dále. Rozdělili jsme si je, jedno mám já, jedno moje sestra. Obě dvě jsou stejně stará jako moje maminka. 86 let. Ta se často dotazuje, kdo že je v lepším stavu. V legraci odpovídám, že samozřejmě auta, jelikož za sebou mají několik generálních oprav.
Odkaz našich dědů a otců stále udržujeme. Se všemi radostmi i starostmi s takovými auty spojenými. Tatry jsou vyrobeny z jednoduchých materiálů. Ze dřeva, železa, kůže, gumy, skla a látek. Proto jsou stále i po tolika letech opravitelné. Žádná elektronika, žádné automatické řazení nebo navigace. Poctivá práce starých mistrů. Copak asi bude s dnešními auty za devadesát let?
Abych se ubránil vlastní digitalizaci a virtualizaci, potřebuji často dělat fyzicky něco rukama. Opravování takového auta je nekonečný proces a dělám to rád. Na Tatře jsem zrovna vymontoval motor, je potřebné přetěsnit klikovou hřídel. Báječným pomocníkem je můj desetiletý syn. Potřebuji podat klíč, otočím se a aniž bych něco řekl, on už mi ho podává!
Tatrovácká tradice žije dál…
