"Už jen zamíchat kafe a konečně si sednu. Počkat, tady zase není žádná lžička. Kdo nám je tu krade?" vyšilovala moje mamka a všech se opět vyptávala.Naší rodiny se už par let drží záhadné stvoření. Nikdo ho nikdy neviděl, ani ho neslyšel, ale víme, že tu je. Spíš tomu věřit chceme.
Je to strašný zákeřák, bere si jen čisté lžičky, horké, voňavé, zrovna vyndané z myčky.
Jako by si jednou nemohl vzít ty špinavé, které jsem líná umývat.
Mám pocit, že když na nás mamka křičí a ptá se, tak on sedí někde na poličce a směje se pod své vousy plné kovových hoblin. Jsem toho názoru, že si v našem sklepě staví kovové monstrum, které nás má jednou zničit. Na co by mu jinak bylo těch dvě stě lžiček?!
V noci slyším divné cinkání a hučení strojů. Vždy jsem si to vysvětlovala jako linoucí se chrápání mých rodičů po celém domě. Jednou v noci jsem šla na průzkum.
Cink, cink, ten pronikavý zvuk mě vede za ucho až k samotnému zdroji. Stojím tam s pánví v ruce, abych se ubránila tomu kovovému monstru, a nevěřím svým očím.
Je tu, vidím ho, konečně jsem našla ten triangl.
Skrz díru ve zdi na něj profukovalo a hrál mi tam na nervy.
Zřejmě ten tvor zůstane tajemstvím naší rodiny i nadále. Jen doufám, že je to aspoň ten samý, co mi prokusuje ponožky, a není tu víc záhadných stvoření s divnými úchylkami.
Pokud tu není ale ani ten jeden, tak jsem asi nedivnější já sama.
