Na nedaleké zastávce, kde hluboký je les, tam stojí jeden sportovec a hledí do nebes. Vedle Pepa posedává a trochu si zanadává.„Co si ten člověk proboha myslí? Jít to pěšky…“
„Ale on to tak určitě nemyslel.“
„Taková neúcta!“
„No to možná ano, ale…“
„Já, postarší uctivý pán, mám jít do města pěšky, když je tu autobus?! Spratek jeden…“
„No, je to jen 976 metrů do mírného kopce, s pravotočivou zatáčkou s úhlem padesát šest stupňů, po lehce rozpadající se asfaltové cestě, což bych zaběhl mírným tempem, tak za pět až šest minutek, ale…“
„Hele chlape, a na čí straně ty sakra jseš?! Si to teda zaběhni, když jsi tak chytrej!“
„Ale já mám teď rande a nechci se zpotit, abych tam pak nesmrděl…“
„No vidíš, jak se ti to kecá…“
„Ale pane… no prosím vás, jsme snad civilizovaní lidé…“
„Zbabělče, natrhnul bych ti to jak nic! Já jsem kopal za Slávii!“
„Víte, já se nechci hádat. Na shledanou!“
