Jsem v klidu. Dívám se na první obrázek Země, který pořídili na Vánoce 1968 astronauti z Apolla 8. Dívám se na tu malou modrou kuličku a hloubám o tom, co teď vlastně v dnešní zjitřené době hledáme a zkoumáme my.
Koronavirus nám dovoluje zastavit se a přemýšlet o nás samých. Dívat se na sebe jinak. Připadá mi to podobné, jako když díky vesmírnému snímku lidé poprvé "objevili" svou planetu.
"Vyrazili jsme na dlouhou cestu zkoumat Měsíc, ale nejzásadnějším objevem bylo pozorování Země," řekl tehdy člen posádky Apolla 8 William Anders.
Zůstávám v pokorném střehu a využívám času koronaviru jako velké příležitosti k tomu, abych bez stresu přemýšlela, co mohu v životě dělat líp.
Naprosto upřímně říkám, že jsem uvítala zklidnění v zběsilém shonu. Vždyť člověk už od sebe odháněl z pudu sebezáchovy skoro všechno, protože se toho ze všech stran hrnulo moc.
Těším se z rodiny, jsem v kontaktu s přáteli, kteří jsou mi nejbližší, a nestresují mě zbytečné schůzky... Čtu práce svých studentů a píšu.
Virus mi připomněl i dlouho zasouvaný fakt, že smrt patří k životu. A smíření s tímto faktem mě učí vážit si mnohem víc každého dne. Takže já určitě netoužím po tom, abych se vrátila se k "normálu", jaký tu před koronavirem byl.
Kdyby neumírali tisíce lidí po celém světě, kdyby tak netrpěla má milovaná severní Itálie, kdybych se nebála o staré rodiče, řekla bych, že tohle je jedno z nejkrásnějších období mého života... Rouhám se? Možná ano, možná bude hůř. Já chci ale věřit, že bude líp. Že se poučíme...
Dívám se na první obrázek Země a v hlavě mi zní vánoční poselství Apolla 8: "Ze všech úžasných objevů, kterých zatím vesmírný program dosáhl, tento snímek by mohl být tím nejdůležitějším. Otevírá nám oči v poznání toho, že náš svět je nejkrásnějším a nejvzácnějším ostrovem v nekonečném prázdnu a temnotě."
