„Fuj, tady je krámů.“„Au, co do mě kopeš, ty kluku hadí!“
„Áááááá, ty umíš mluvit!“
„Očividně ano, a jestli do mě kopneš znovu, píchnu ti jehlu do zadku.“
„Ne prosím, už do tebe nikdy nekopnu.“
„To doufám! Byl by to nevděk, když jsem ti zachránil rodiče.“
„Ty jsi mi zachránil rodiče? Kdy a jak?“
„Neřeknu.“
„No proto, už jsem si myslel, že neumíš slušně poprosit. A jak se jmenuješ, kluku?“
„Vojta.“
„Tak se posaď, Vojto, a pozorně poslouchej. Když jsem byl mladý a urostlý šicí stroj, svět byl veliký a práce jsem se nebál. Zašíval jsem vše, co mi přišlo pod jehlu. Bohužel, po nějaké době nastaly zlé časy. Byli jsme napadeni zlou nestvůrou, Virem Corona, který si chtěl podrobit celou naši zemi a jiná království už získal. Lidé se nemohli hnout z domu ani na krok. Když se nějaký odvážlivec chtěl utkat s Virem tváří v tvář, Vir Corona na něj seslal nemoc. Lidé, na které byla nemoc uvalena, leželi dlouhé měsíce v horečkách. Takovou měl moc nad naší zemí. Ubránili bychom se, jenže náš prohnaný král prodal veškeré obranné roušky a nás, obyčejné lidi, tak odsoudil ke zkáze. Zlý Vir ale netušil, že v naší krásné zemičce má skoro každý selský rozum. A tak netrvalo dlouho a náš lid povstal. Vzniklo Společenství látkové roušky. Zpráva o novém společenství se šířila rychlostí světla. Takže i já jsem podal pomocnou jehlu a přidal se do společenství.
Náš plán byl jasný. Šít roušky z materiálů, které má každý doma. Lidé nám začali nosit trička, prostěradla, závěsy a vše, co jim přišlo pod ruku. A my, šicí stroje, jsme vyrazily do boje. Šily jsme tak usilovně, až se nám jehly prohýbaly. Zvládly jsme ušít tolik roušek, že bychom tím pokryly celou naši zem. Celý národ byl schován pod rouškou a Vir Corona zeslábl. A my jsme zvítězily.“
„To byl krásný příběh!“
„Ano, to byl. A teď běž, myslím, že už tě volá maminka.“
„Asi jo, tak ahoj.“
„Ahoj.“
