Docela nedávno jsem se svěřila kamarádce, že pomeranče v zimě zásadně nekupuju. Poslední roky je nejíme, prý ochlazují organismus. Na vánoční a novoroční stůl se hodí snad jen jako symbol pro přivolání štěstí, rodinného blaha a prosperity na příští rok.
U svého zvyku bych nejspíš spokojeně zůstala do konce života, to bych ale nesměla na konci ledna odletět na Rhodos. Nějak mně, Středoevropance, do té doby unikalo, že od listopadu do dubna je pomerančová, potažmo citrusová sezóna. To oranžové nadělení číhalo doslova všude. A tak jako jsme u nás zvyklí v alejích kolem silnic, u chodníků ve městech, v zahradách a sadech na jabloně a z nich padající plody, tak stejně je to na Rhodu s pomeranči.
Větší část sice sklidí ze stromů místní farmáři, ale část poslechne přitažlivost zemskou a padne pod stromy, kde leží bez povšimnutí. Tolik zmaru! Pamatuju si dobu, kdy jsme před Vánocemi na vesnici dostali v samoobsluze Jednoty jeden pomeranč na člena rodiny, tedy celé čtyři kusy. Měla jsem je za velikou vzácnost a teď tohle zjištění! Ale nakonec, proč mě to tak trápí, vždyť je nejím.
Nějakým zvláštním kouzlem se mi každý třetí den pod stolem v kuchyni objevila taška s vyzrálými plody plnými slunce v té nejlepší kvalitě. Takové pokušení. Pár dní jsem ještě odolávala, ale potom vzaly moje zásady rychle za své. No neochutnejte, to by byl hřích. Pomeranče jsem baštila na kila. Chutnaly jinak než u nás. Slaďoučká pomerančová šťáva tekla v litrech. Po čtrnácti dnech jsem si připadala jako výkonný odšťavňovač. Po třech týdnech, v dceřině oranžové zástěře, opálená, s pár kilogramy navíc, jsem jako jeden veliký pomeranč začala i vypadat. Ale, jaké překvapení, po měsíci mě přestaly lákat a skoro i chutnat. Člověk míní, a…. Zkušenost je nesdělitelná, jedinečná.
Tolik pochybností jsem měla kolem cestování k moři v zimě. Co na sebe a co tam vlastně budu dělat? Už pár dní po návratu jsem ale věděla, že letní dovolenou u moře si odpustím a pojedu znova až v lednu. Pomerančové orgie mě totálně dostaly.
Přestože anebo právě protože,
pomeranče evokujíce doma české Vánoce,
na ostrově ve škarpě klovou kohouti i slepice.
U svého zvyku bych nejspíš spokojeně zůstala do konce života, to bych ale nesměla na konci ledna odletět na Rhodos. Nějak mně, Středoevropance, do té doby unikalo, že od listopadu do dubna je pomerančová, potažmo citrusová sezóna. To oranžové nadělení číhalo doslova všude. A tak jako jsme u nás zvyklí v alejích kolem silnic, u chodníků ve městech, v zahradách a sadech na jabloně a z nich padající plody, tak stejně je to na Rhodu s pomeranči.
Větší část sice sklidí ze stromů místní farmáři, ale část poslechne přitažlivost zemskou a padne pod stromy, kde leží bez povšimnutí. Tolik zmaru! Pamatuju si dobu, kdy jsme před Vánocemi na vesnici dostali v samoobsluze Jednoty jeden pomeranč na člena rodiny, tedy celé čtyři kusy. Měla jsem je za velikou vzácnost a teď tohle zjištění! Ale nakonec, proč mě to tak trápí, vždyť je nejím.
Nějakým zvláštním kouzlem se mi každý třetí den pod stolem v kuchyni objevila taška s vyzrálými plody plnými slunce v té nejlepší kvalitě. Takové pokušení. Pár dní jsem ještě odolávala, ale potom vzaly moje zásady rychle za své. No neochutnejte, to by byl hřích. Pomeranče jsem baštila na kila. Chutnaly jinak než u nás. Slaďoučká pomerančová šťáva tekla v litrech. Po čtrnácti dnech jsem si připadala jako výkonný odšťavňovač. Po třech týdnech, v dceřině oranžové zástěře, opálená, s pár kilogramy navíc, jsem jako jeden veliký pomeranč začala i vypadat. Ale, jaké překvapení, po měsíci mě přestaly lákat a skoro i chutnat. Člověk míní, a…. Zkušenost je nesdělitelná, jedinečná.
Tolik pochybností jsem měla kolem cestování k moři v zimě. Co na sebe a co tam vlastně budu dělat? Už pár dní po návratu jsem ale věděla, že letní dovolenou u moře si odpustím a pojedu znova až v lednu. Pomerančové orgie mě totálně dostaly.
Přestože anebo právě protože,
pomeranče evokujíce doma české Vánoce,
na ostrově ve škarpě klovou kohouti i slepice.