Bylo - nebylo, zdraví se zlatem platilo. A když zlato nestačilo, něco se doma ušilo…Psal se druhý měsíc dvoutisícího dvacátého roku a svět začala zaplavovat panika z rychle se šířícího agresivního, leč okem neviditelného vetřelce.
Ačkoli byl tisíckrát menší než zlatý vlas děda Vševěda, dokázal napáchat v krátké době víc škody než obr Kolohnát s dvanáctihlavým drakem dohromady.
Jakmile se začal rozpínat v malé zemičce uprostřed nejstaršího světadílu, dali se šikovní dvořané do boje po svém. Snesli z půdy lehce oprýskané, těžké, občas vrzající šicí stroje, které v totalitních dobách dokázaly vytvořit modely hodné západního světa.
„Zlaté české ručičky,“ říkalo se tehdy a říká se i teď.
Ometla jsem tedy pavučiny z babiččiny černé Lady, vyměnila řemen, promazala ji a uctivě poprosila o spolupráci. Je to přeci jen starší dáma, aspoň dle data výroby. Senilní však rozhodně není. S první výměnou jehly, navlečením nití a sešlápnutím pedálu si hned vzpomněla na všechno, v čem před lety vynikala.
Z šatovek, ve kterých babička pekla ty nejlepší buchty, se během pár chvil stávají skládané roušky podle poslední módy – kytičkovaná, proužkovaná, sytě zelená, starorůžová i pepito. Obdobně končí staré závěsy, povlečení i dědovy kostkované košile s prodřenými lokty. Jehly se lámou, spodní nit se cuchá, záda bolí, nervy pracují.
„Jsme na tom podobně, milá Lado,“ promlouvám ke své souputnici. „Ale nevzdáme to, viď!“ pobízím ji.
Zachroptí a pokračuje poslušně v šití 139. roušky. Stejně jako před čtyřiceti lety záplatujeme díru na trhu a šijeme nedostatkové zboží, které dnes navíc potřebujeme k ochraně zdraví nás všech – rodinných příslušníků, přátel, policistů, zdravotníků, pacientů v nemocnicích a mnohých dalších.
S vysvobozenou princeznou Ladou přispíváme svým dílem k porážce nezvaného hosta. Nemáme meče, kopí, brnění, nemáme vodní příkopy, vozové hradby, zato máme dobrý pocit z toho, že šijeme vícevrstvé roušky, které se mu ani trochu nelíbí.
„Neboj, Lado, ještě pár stovek jich spíchneme a pak si můžeš zase klidně ve svém království zdřímnout. Třeba na deset let.“
