„Cože, jsou dvě hodiny v noci. Byl to jen sen… Tak ráda bych v něm zůstala!“ pomyslím si. Jenže já za čtyři hodiny vstávám a budu se muset dohadovat o tom, zda ten, kdo měl dáti, skutečně dal…
Čím dál častěji si vyčítám, že jsem se tehdy v devítce rodičům nepostavila. „Účetnictví bude potřeba vždycky,“ říkala mi máma, „matika ti jde, tak přece nepůjdeš na učňák.“
Matika mi sice šla, ale tušila jsem, že rutinní práce v zajetí čísel nebude pro mě. Jako poslušná holčička jsem však dala na máminy dobře míněné rady a vystudovala s vyznamenáním střední ekonomickou školu. Je šest a musím vstávat.
Za chvíli mi bude čtyřicet a posledních několik let se každý všední den probouzím s nepříjemným pocitem v břiše, protože se bojím, co mě zase čeká v kanceláři. Zatímco matčiným radám jsem se vzepřela, z měsíčních závěrek, zběsilých auditů a pomlouvačných kolegů, se vymanit nedokážu. Blíží se závěrka a Julie určitě zůstane na ošetřovačce se synem. Už včera naznačovala, že kašle a že s ním asi bude doma, Honza je pro změnu na dovolené. Termíny se neptají, ty si volno neberou. Ještě že už je pátek. Musím zaúčtovat došlé faktury – těch zase bude, odeslat pravidelné týdenní přehledy, připravit podklady na pondělní poradu a pak hurá domů. Slíbila jsem totiž kamarádce, že upeču dort ke dvanáctinám její dcery.
V autobuse se zájmem sleduji starou paní, jak své malé vnučce dává babičkovské rady: „Hlavně ať děláš v životě to, co tě bude bavit.“ říká jí a mně vyhrknou slzy do očí. To samé říkala mně moje milovaná babička. Můj přístav, kam jsem mohla kdykoli doplout z rozbouřené vody rodičovských hádek a nedorozumění. Zbožňovala jsem její všeobjímající vlídnost, kostkovanou zástěru, třenou koňakovou bábovku a kremrole. Pečení milovala. A také milovala duhu. Kdykoli ji spatřila na nebi, pokaždé mi říkala: „Když ji vidíš na obloze, pamatuj, že ti ukazuje barevnou budoucnost, za kterou máš vykročit.“
Před dvaceti lety mě tu nechala v moři života samotnou. Moc mi chybí její podpora a pochopení. Tak ráda bych se jí zavrtala do zástěry a nechala se hladit po vlasech, tak ráda bych se jí zeptala na všechny její cukrářské vychytávky.
Bohužel se ale musím zavrtat do lednové závěrky, což se i vůbec nechce. Navíc mě otravuje dlouhotrvající kašel a bolest v krku.
„Přece nebudeš s kašlem doma,“ vyjede na mě vedoucí při poznámce, že se toho nemůžu zbavit a měla bych to asi vyležet. „Je závěrka a budou daně, potom audit… Někdo to připravit musí, když je Julča s klukem doma a Honza má dovolenou.“
„Tak jsi mu ji neměla dávat,“ vypadlo ze mě. „Tři týdny v kuse jsem já volno neměla nikdy, protože by to, jak jsi vždycky říkala, nebylo kolegiální vůči ostatním.“
„Jsi jediná, kdo mi nedodal podklady do reportingu.“ štěkla po mně, aby zamluvila, co jsem jí řekla. Ani nečekala na mou odpověď a pokračovala: „Poslední dobou jsi nějaká divná – taková otrávená, bez nálady, nechodíš s námi už ani na oběd. Děje se něco?“
„Tak teď, a nebo nikdy,“ říkám si v duchu a připravuji si půdu pro to, abych jí řekla, co si myslím. O ní, o práci účetní a o všem. Mlčím.
„No tak, nějakej průser doma?“ dotírá na mě.
„Ne, průser ne, pošlu ti to do hodiny,“ odpovím jí stroze. Chce se mi nejen kašlat, ale i zvracet. Zase jsem se nedokázala vzepřít.
…
O čtyři hodiny později už v kuchyni voní čerstvě upečené nadýchané barevné korpusy, základ duhového dortu, který si malá Eliška vysnila. Začnu červeným patrem, pomažu ho krémem, pokračuji oranžovým a tahle to opakuji až poslednímu fialovému. Ještě musím celý dort zakrýt krémem a řádně uhladit. Po zchladnutí už jen výtvor poliji čokoládou, která bude ledabyle stékat přes okraje a lehce dozdobím ovocem. Pořádný wau efekt přijde až po rozkrojení.
Stihla jsem to jen tak tak. Čtyři hodiny utekly jako voda. V mém cukrářském království nehraje čas žádnou roli.
„Jééé, ten je nádhernej.“ říká kamarádka hned mezi dveřmi. „Kolik ti za něj dám?“
„Nevím, já to nepočítala.“ odpovídám vyhýbavě. Nikdy si neumím říct o peníze, vždyť to dělám pro zábavu.
„Tady máš aspoň tisícovku, jinde bych za něj dala daleko víc. Navíc by určitě nebyl tak dobrej.“
Cítím se hloupě, ale nevdzoruji. Jsem šťastná. Aspoň dneska.
…
Víkend utekl jako voda, další týdny a měsíce plynuly stereotypně jako dosud. Křeče v břiše jsem mívala čím dál častěji, na kašel jsem si skoro zvykla.
„Něco s tím budete muset udělat, nebo se zničíte.“ řekla mi jednoho dne doktorka, ke které mě úporné bolesti dohnaly.
„Na cétéčku nic nevidím, na sonu také ne, ale to víte, příčina nemusí být viditelná ani nejmodernějšími zobrazovacími metodami.“
Ulevilo se mi, že nejsem hypochondr, kterého se ze mě snažila udělat obvoďačka. Ta baba neměla o psychosomatice evidentně ani páru. „Jestli vám dlouhodobě leží něco v žaludku, nemůžete se divit, že ten se vám pak ozývá.“ pokračovala dále. „Už to prostě nedokáže strávit. Buďte ráda, že to nejsou vředy. A ten váš kašel je další kamínek do mozaiky. Máte se na to prostě vykašlat.“
Rozbrečela jsem se v ordinaci jako malá holka. Měla naprostou pravdu. Já už to prostě nedokážu strávit. Už nemůžu být ta poslušná holka, které matika sice šla, ale nikdy ji moc nebavila. Musím konečně začít dělat, co mě baví. Tak, jak mi radila babička. Už žádný mimořádný audit, žádné kontroly shora zdola, žádné ústupky za cenu sebeobětování.
„Teď, nebo nikdy,“ hecuji se po návratu domů. Sedám k počítači a začínám psát: „Výpověď z pracovního poměru… Pracovní poměr skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby…“
Takže za dva měsíce a sedm dní budu volná. Abych si to náhodou nerozmyslela, jdu své finální rozhodnutí poslat doporučeně ještě dnes. Je krásný letní den a mně se neskutečně ulevilo. Ani mi nevadí, že venku začalo pršet. Vzhlédnu k obloze a vidím krásnou půlkruhovou duhu klenoucí se kousek od našeho domu. Je čas vykročit s úsměvem za svou sladkou budoucností, která bude provoněná máslem, skořicí, marcipánem a čokoládou.
„Konečně mi to došlo, babi!“
