Janodiko, šotiko, nutelaky, katalafi, saralagy, tulumba. Ne, to není hodina laponštiny ani zaklínací formule ze školy Harryho Pottera v Bradavicích. Jsou to názvy dobrot za výlohou obchodu se sladkostmi ve městě Afantou na řeckém ostrově Rhodos. Každý den chodím kolem a nad uměleckými dílky za výkladem se mi sbíhají sliny. Zrak sice odvracím jinam, ale chuťové centrum jede hned na sto procent a do minuty vypadám jako bernardýn.
Jednou, dvakrát do týdne se odměním a dám si tady heřmánkový čaj a velikou kostku mieel feei. Milion vrstev rádoby listového těsta skládaného málo sladkým vanilkovým krémem. Mňam, zatím neznám nic lepšího. Období baklav a zaklínadel, jmenovaných v prvním řádku, mám už zdárně za sebou. Vše je nesmírně sladké a mastné. Ze všeho vytéká hojně šťávičky ze směsi másla a cukru. Jen se dotknete, jste v tu ránu zalepení až za ušima, o oblečení ani nemluvím. A jako na povel začnete chutnat vosám a včelám.
Je den D, den pro odměnu. Sedím si spokojeně s čajíkem a dezertem u stolečku před cukrárnou a zbožně si přeju, ať to trvá věčně. Nehltám, nikam nespěchám a soustředím se jen na laskominu. K uším mi ale – zdá se, že bonusem –, vítr přináší řeckou hudbu. Pochvaluju si, jak je to autentické, žádná hitovka v angličtině. Poslouchám a rozhlížím se. Odkud to, safra, jde? A už nejsem v klidu tady a teď, ale spěchám. A protože v té dobrotě se stejně nedá moc dlouho šťourat, rychle dojídám, platím a běžím ulicí za zdrojem zvuků. Už to vidím.
Na dvoře jedné ze základních škol tráví děti polední přestávku. Z amplionu hraje muzika, něco na způsob Řeka Zorby, a děti tančí. Holčičky v kroužku a kluci ve druhém. Ruce pěkně na ramínka a nožičku v rytmu dopředu a druhou dozadu, chvíli napravo a chvíli zase nalevo. Nohy mi samy poskakují, melodie je chytlavá. Škoda, že nás dělí plot, hned bych se přidala a něco přiučila. Přestávka končí a já tak společně s dalšími přihlížejícími přicházím o pastvu pro oči i sluch. Na záhybech košile sbírám zapomenuté drobečky z před chvílí konzumované sladkosti a s posledním popěvkem na rtech se vydávám k domovu. Tentokrát cestu trefím, ale i tak mám nějaký divný, vtíravý pocit. Spěchám, těším se, až všem doma u dcery povím, co jsem zase v ulicích zažila, a taky si musím hned za tepla udělat poznámky do notesu. Třeba z toho jednou bude povídka…
„Kde máš nákup?!“, dostává se mi uvítání hned ve dveřích. Je po radosti a už vím, že můj divný pocit patřil tašce, kterou jsem nechala na lavičce za plotem školního dvora. Ale čert vem brokolici, mrkev a litr mlíka. Nejvíc mě mrzí ta krásně barevná, originální krabička z cukrárny a její obsah, zakoupený pro moje zlatíčka. Gelatoboureko mají totiž jen jednou v týdnu, a dnes bylo ve výloze poslední…
