„Dobré ráno, babi.“ „Dobré ráno, co si dáš k snídani?“
„Hmmm, třeba rohlík s máslem a kakaem. Kde je děda?“
„Ále, zas nemohl dědek spát, tak sedí dole u vody.“
„Půjdu se za ním podívat.“
„V žádném případě. Sedni si pěkně na prdel a jez,“ řekla rázně babička. Vzápětí postavila na stůl kakao a máslo.
„Rohlíky si vem z tašky.“ „Babi, babičko! Prosím, můžu si to vzít s sebou?“
„Co s tebou mám dělat? Tak mazej!“
Prošel jsem jarní rozkvétající zahradou a dal se alejí k rybníku. Dědeček seděl v proutěném křesílku na svém oblíbeném místě pod starým dubem. Ten byl odjakživa zvláštní. Chyběly mu některé z hlavních větví, což bylo teď na ne zcela ještě olistěném stromě dobře vidět. Posadil jsem se do trávy vedle dědečka.
„Dobré ráno.“
Starý muž však mlčel. Nad vodní hladinou pozoroval východ slunce, které jasně ozařovalo jeho zarostlou tvář. Ta se mu prokrvila a zčervenala. V očích se mu odráželo světlo, dopadající na vodní plochu. Sem tam si potáhl ze své dýmky a vydechl mohutný kouř, ale mlčel dál.
Rozjímal. Proto jsem se zadíval stejným směrem a hloubal s ním. Mluvit nemělo cenu. Poslouchali jsme zvuk vody, šumění listí a zpěv ptáků. Příroda se právě probouzela.
Po chvíli jsem se zakousl do čerstvě upečeného rohlíku, namazaného máslem, a napil se kakaa. Děda se na mě najednou otočil a usmál se.
„Chutná?“
Přikyvoval jsem hlavou na znamení souhlasu, jelikož mi rohlík zacpal pusu. „Mohu ti upít trochu kakaa? Už si ani nepamatuji, kdy jsem ho měl naposled. Babka mě poslední dobou drží zkrátka.“ Zase jsem přikývl. Dědeček se napil.
„Mmmm, to je lahoda!“
Já se však začal culit, protože se mu jeho bílý knír namočil do kakaa.
„Dědo, máš to na vousech!“
Děda si rychle přetřel ústa rukávem a oba jsme se začali smát. Po chvíli se dědeček zase zaposlouchal do volání přírody a já s ním. Ptáci se překřikovali, jako by se chtěli navzájem probouzet.
„Slyšíš to dunění, připomínající foukání do papírové trubice? To je bukač. Máme štěstí, že ho slyšíme. Je to kriticky ohrožený druh,“ řekl děda a vyprávěl mi o něm více. Najednou jsem uslyšel výrazně odlišný zvuk. Byl ostrý, ale přitom zněl honosně.
„Co je tohle?“
„To je kormorán velký. Na tomto rybníku je králem. Přiletěl zpět teprve před týdnem… Počkej, něco tě naučím,“ vyhrkl, utrhl stéblo trávy, přiložil jej k ústům a zapískal. Znělo to opravdu jako onen kormorán.
„Dědečku, můžu se na něco zeptat?“ „Jen se ptej.“ „Proč tomu dubu chybí některé větve?“ „Protože už je starý, chlapče. Sedával pod ním už děda mého praděda. To už je spoustu let.“ S touto odpovědí jsem se ovšem nespokojil.
„Stromům přece větve ve stáří takhle nepadají. Upadnou třeba po větru nebo bouřce, ale tyhle větve jsou tak zvláštně odlomeny.“
„Tenhle strom je kouzelný,“ odbyl mě zase děda s úsměvem. Mé další pídění po odpovědi zarazilo volání babičky.
„Už pojďte domů! Dědek si musí vzít prášky! A ty mi pomůžeš s bramborama!“ „Raději pojďme, nebo se ta babka zblázní.“
„Ahoj, babi!,“ zvolal jsem o pár měsíců později, když jsem opět přijel k babičce a dědečkovi na prázdniny. „Vítaj, chlapče můj!“
„Děda je zase u rybníka?“
„Bodejť by ne. Vždyť tam prosedí celé dny.“
„Půjdu se s ním pozdravit.“
„Nu dobrá, běž a vem mu prosím tě prášky, nebo mě z něj trefí šlak. Furt abych ho hlídala.“
U rybníku mě přivítal hlasitý zpěv ptáků. Z břehů byli slyšet ledňáčci, rákosníci, bukači a také volavky. Kormorán však mlčel. Dub už byl celý zelený. Jeho mohutná koruna teď zakrývala i ta místa po chybějících větvích. Šel jsem se posadit vedle dědečka.
„Dobré dopoledne. Neslyším kormorána. Je tu ještě?“
Dědeček stále mlčel. Sluneční světlo ozařovalo jeho porostlou tvář, ale tentokrát se mu nečervenala. Ani v očích se neodrážela zářící vodní hladina. Měl je zavřené. Dýmka ležela vedle jeho spuštěné ruky a dodoutnávala.
„Ach bože! Dědo!“ Vykřikl jsem a zkusil s ním cuknout. Nic naplat. Nebyl cítit ani žádný pulz. Odevzdaně jsem se proto posadil a uchopil jeho ledovou ruku do dlaní. Poslouchal jsem hučení vody a zpěv ptáků, kteří stále zpívali. Až teprve teď jsem si všiml spadlé větve v trávě kousek ode mne. Vzpomněl jsem si na dědečkova slova, pronesená tenkrát tady u rybníku. Slza mi tekla po líci. Opravdu je to kouzelný strom. Co větev, to život…
