„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.
Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lípe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.
„A to byste mi nemohli trochu pomoct?“ naváže Anna na předchozí povzdech.
„A s čím jako? Víš, že vařit neumím. A je to ženská práce,“ zabručí Erik, „Nechápu, co po mně chceš? Moje matka by otce o něco takového v životě nepožádala.“
Anna postaví před manžela filet z candáta s bramborem posypaný drobně nakrájenou petrželkou. „Tvoje matka nechodila do práce…“ ucedí Anna a konečně si také sedne. Hned ale znovu vstane, protože zapomněla dvojčatům donést kečup.
„Maminka věděla, že nejdůležitější je, postarat se o živitele rodiny.“
„Jasně,“ Anna víc neřekne. Co taky? Tuhle debatu už absolvovala za těch deset let manželství tolikrát, že by to ani nespočítala. Možná by tu bajku o tchýnině životním štěstí Erikovi i věřila, ale moc dobře si pamatuje, jak jeho matka celá rozkvetla, když její milovaný a celoživotně opečovávaný manžel zemřel, a ona si konečně mohla dělat, co chce.
Anna postaví donesenou lahev kečupu doprostřed stolu, hned vedle čerstvého zeleninového salátu. „Dobrou chuť!“
„Dobrou,“ zabručí Erik a téměř poslepu nese k ústům první sousto. „Je to horký!“ zařve, a vyplivne brambor do ubrousku.
„Se to vařilo…“ povzdechne Anna a sleduje syny, jak si navzájem polévají jídlo univerzální červenou omáčkou ze skla.
„Sakra!“ uleví si Erik a napije se domácího ledového čaje. „Nemohla bys to jídlo servírovat v nějaké optimální teplotě vhodné ke konzumaci?“
Annina vidlička se zastaví uprostřed pohybu: „Prosím?“
„Jestli jsi to nepochopila, tak ti to klidně zopakuju,“ Erik se dívá na téměř umělecky naaranžované jídlo s odporem. Po chvilce dá záhlavec synovi, který sedí blíž k němu, a právě vylil na talíř skoro polovinu lahve kečupu. „To snad stačí, pánové.“
„Proč já dostal, a on ne?“ protestuje zasažený syn.
Erik se ušklíbne: „Protože na něj nedosáhnu. Můžeš se s ním podělit…“
Syn kývne a vlepí bráchovi pořádný záhlavec. Ten to nečeká a obtiskne obličej do talíře. Když se rozbrečí, protlak mu začne stékat po tvářích. Vypadá jako Dalího surrealistická malba.
„To nemyslíte vážně!“ vykřikne Anna, vstane od stolu a začne synovi otírat tvář papírovými ubrousky. „Proč to tady musí vypadat takhle? Proč? To se nemůžeme normálně v klidu najíst?“
„Tady? To těžko! Ale to je výsledek tvé nedůslednosti. Rostou jako dříví v lese. A to jídlo je studený… Jdu na počítač. Mám práci.“
„Já bych taky potřebovala dělat něco do firmy,“ špitne Anna.
Erik s sebou cukne: „A co ti brání?“
„Máme jen dva počítače…“
„A to ti přijde málo? Jak myslíš, že to mají jinde? Tak si asi vezmeš ten druhej, ne?“ V obličeji se mu zračí nápis: Vážně jsem si vzal takhle natvrdlou ženskou?
„Myslíš ten u kluků v pokojíku? Na tom se střídají kvůli škole...“
„Tak celej den snad školu mít nebudou…“
„No, to asi ne,“ připustí Anna.
„Tak vidíš. Jdu vydělávat, rodino. Takže nerušit. Jo, a dal bych si kafe. Hoď mi ho tam, ju?“ ukáže prstem na ložnici, ve které vzápětí zmizí.
„A co kdybys jednou udělal kafe ty mně, když já uvařila oběd?“ povzdechne si Anna směrem k zavřeným dveřím a začne mechanicky sklízet ze stolu.
Synové se zatím odklátí do svého pokoje. Slyší, jak si pustili hru, ale když otevře dveře, bleskurychle přepnou okno na domácí výuku. „Kluci, dodělejte si věci do školy, za hodinu budu potřebovat váš počítač,“ oznámí jim.
„Ale mami, to nejde, my toho máme děsně moc! A jsme na něj DVA. Řekni si tátovi.“
„Tatínek pracuje.“
„My taky pracujeme!“ prohlásí chlapci sborově.
„Potřebuju dělat věci do práce,“ povzdechne Anna, „a vy zatím vyndáte nádobí z myčky, vynesete koš a vyluxujete.“
„Neeee, to je nespravedlivý, my máme samý povinnosti! My chceme jít hrát fotbal s klukama…“
„Moc dobře víte, že to teď nejde.“ „A proč? Vždyť je to venku, a sportovci nejsou nemocný.“
„Prostě se to nesmí. Abyste to nepřenášeli na ostatní.“
„Když jsme zdraví?“
„Ale to nikdo neví, jestli jste zdraví.“
„To poznáme! Měli bysme teplotu.“
„Jestli chcete na vzduch, vezměte si roušky a půjdeme do parku na procházku.“
„Neeee! To je nuda! Mami, to nás nebaví ani normálně. A říkala jsi, že máš děsný práce…“
„No, to mám. Tak za jak dlouho to budete mít hotové?“ Anna ukáže na počítač.
„Tak za hodinu,“ řekne dvojče.
„Za dvě…“ opraví ho brácha.
„Ale pak bychom si mohli alespoň na chvíli zahrát, ne? Za odměnu… Po tom všem učení. Jsme tady furt zavřený, za klukama nemůžeme… Tohle je naše jediná radost.“ Syn udělá psí oči, ale Anna už se v duchu hroutí při představě, do kolika bude sedět u počítače, když se svou prací začne až kolem páté. A to ten online meeting bude muset zvládnout na mobilu…
„Ne, opravdu ne, kluci. Máte hodinu na dodělání věcí do školy a pak mě tam pustíte. Já zatím dojdu nakoupit, ať máme něco k jídlu. Zase jsme všechno snědli.“
„Vem mi jogurty!“
„A mně limonádu. Už tu žádná není. A taky tousťák a kečup. Už jsem hrozně dlouho neměl tousty...“
Asi den, pomyslí si Anna, ale kývne a jde do kuchyně. Doplní seznam s nákupem, poklidí po obědě, zapne myčku, naplní pračku další hromadou triček a spodního prádla, a začne si stahovat do telefonu aplikaci, aby se mohla připojit na online meeting s kolegy z práce.
Při čekání se mrkne na Facebook a stihne si přečíst nový nápis nasdílený na manželově zdi: „Coronavir je vzácný dar, který jsme jako lidstvo dostali. Umožnil nám zpomalit a prožívat hodnotný čas s rodinou…“
Než si text stihne v hlavě srovnat, aby pochopila, jak to muž, se kterým žije, vlastně myslel, ozve se hlas z ložnice: „Anno, chtěl jsem tak moc, když jsem tě požádal o svou kávu? Jak se mám podle tebe v těhle podmínkách soustředit na práci?“
Anna se nadechne o něco víc a chce se ohradit, ale pak jen vstane a jde do kuchyně zapnout kávovar. Na revoluci bude čas později. Ještě neví kdy, ale určitě přijde.************
Další povídky této autorky najdete na jejím blogu Olívie Úžasná
