„Poslední dobou slyším jenom o ní. Jenom mluvíš co Anežka udělala? Co Anežka dělá pro lidi? A pořád jenom Anežka, Anežka. A já pro tebe neznamenám nic? Vím, že Anežka zbudovala klášter, že se stará o chudé, já vím že…“
„Říkáš že víš, že jsi slyšel co všechno udělala. Sám jsi také mocný, ale zatím jsi neudělal nic, nic co by tě velebilo, něco z čeho by všichni měli užitek, něco co by v mých očích bylo tak jedinečné, jako jsi ty sám. Něco na co by lidé v dobrém vzpomínali. Znovu ti připomínám, co dokázala Anežka.“
„Prosím tě už dost! Nechci o ní už slyšet ani slovo! V hlavě mi zní jenom Anežka, Anežka. Chci abych slyšel taky tvoje jméno. Zdislava! Krásná, milovaná Zdislavo. Ať je tedy po tvém. Klášter postavíme, ale pod jednou podmínkou. Stavbu, materiál, dělníky, dozor budeš mít na starosti ty!“
„Děkuji ti můj drahý. Já to věděla můj šlechetný rytíři. Poháry s vínem jsou přichystané v ložnici.“
Inspirováno příběhem Bohuny Kopřivové.
