Zrovna se se mnou rozešla jedna slečna. Často jsme kolem něj chodily a koukaly do něj spolu, ale teď jsem neměla sílu se k jeho odrazu vracet.
Jednou jsem ale kolem zrcadla prošla a jeho lesk mě donutil vrátit se o pár krůčků zpět a po dlouhé době se do něj zase kouknout.
Jak jsem ho tak pozorovala, došlo mi, že ke mně začíná mluvit.
„Slečno, já vím, že to, co se vám stalo, není příjemné, ale zkuste se na svět zase usmát. Koukáte na něj moc pochmurně a on vám to pak bude vracet.“
Jak může vědět, co se stalo, říkala jsem si. Začala jsem si prohlížet jeho pravý roh. Byl poničený, ale i přes to mě zrcadlo opět zaujalo.
„Slečno, nebojte se žít. Život je plný bolesti a radosti, bez jednoho by nebylo druhé. Bez strachu nemůžeme vzletět, musíte jen riskovat a být sama sebou. Já vím, vy o sobě víte nejvíce, ale přesto nevíte to hlavní: to, kdo jste.“ Tahle slova mě vyděsila, radši jsem utekla.
Znělo mi to v hlavě, nenechalo mě to spát. Každý den jsem chodila kolem zrcadla a koukala, jestli mi nedá odpověď. Jednoho dne ale zrcadlo zmizelo. Dost mě to vzalo; ono jediné mě znalo tak dobře… Každý můj detail, který ani nebyl vidět, vědělo prostě vše. Od té doby jsem začala sbírat různá zrcadla a snažila se v nich vidět, co hledám. Byla všude, dokonce jsem z nich i tvořila.
Když jsem se ale po dlouhých letech zase viděla s mou první láskou, tak jsem ho opět spatřila. Viselo v jejím novém bytě. Řekla mi, že si ho musela vzít domů, protože ji neustále něco říkalo, že to má udělat. Hned se mi rozzářily oči. V jejím milostném objetí jsem opět koukla do zrcadla a konečně jsem zřela odpověď. Jsem to přece já.
I kdyby nám to nevydrželo, jsem ráda, že ho tam bude mít. Protože jen zrcadla znají celé naše příběhy a ví, co hledáme. Stačí jen chtít vidět.
