Kdyby mi někdo před třemi lety řekl, že bychom měli v rodině o jednoho zrzavého a chlupatého příživníka víc, tak bych se mu vysmál, ale jak už to tak bývá, život je plný malých ironií.
Jednoho chladného zimního večera se nám na rohožce objevilo tohle zrzavé kotě v bílých ponožkách s bílým bříškem a náprsenkou. V tu dobu byl názor mého táty na mazlíčky asi stejně hřejivý, jako prasklá lahev piva v mrazáku. Nicméně i po několika dnech se tenhle malý mizera nevzdal a zůstal. Začež dle mého může mamka, co mu, podle mě, tajně dávala jídlo.
Do naší rodiny se ale Zrzek dostal oficiálně, až když jsem se jednoho dne vrátil domů a našel ho otřeseného na před dveřmi… s otevřenou zlomeninou tlapky. Hnis hnusně odkapávající z rány po srsti na zem. Nikdy jsme se přesně nedozvěděli, jak se to stalo, ale doktorka říkala, že to vypadá jako by ho někdo postřelil.
Tu noc proběhla asi ta nejhorší debata o tom, zda zachránit tohle chlupaté klubíčko, což jsme nakonec udělali. A tak po měsíci s plastovým límcem, převážně zavřený v bedýnce se z toho ten chlupáč dostal.
A ikdyž občas ještě pajdá díky nedokonale srostlé pacce jeho vděčnost nezná mezí, když se s námi mazlí nebo nám nosí ulovené myšky a ptáčky ke dveřím.
Jen kdyby tak mohl dostat i ty rybičky…
