Ivan pohlédne na fotografii hotelu "U MAMINKY ★★★★★" v rámečku na psacím stole a malinko se zasní při pomyšlení na svoji první dovolenou po roce. V tom snu voní louka, šumí potok a tráva, mokrá od rosy, chladí na nahých chodidlech…
„Přepojte je.“
„Dobrý den, pane řediteli, tady Koutný, volám vám, abychom si upřesnili program. Nebudu vás dlouho zdržovat. Jen pár detailů. Chceme všechno přichystat na váš příjezd. A také tu máme, proti loňsku, nějaké novinky, na které bych vás rád upozornil,“ muž na druhém konci linky mluví zcela profesionálně, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí či přestávky.
Není šance jej přerušit. Prostě profík. Proto si Ivan tenhle hotel vybral. Původně hledal jen něco luxusního, kam nesmí děti (Nechtěl se o svém volnu stresovat řvoucíma mláďatama šťastnějších samců.) Ale tohle předčilo všechna očekávání. Ivan děti nemá. Žena se s ním rozvedla kvůli jeho práci a tomu, že prý se jí dost nevěnuje.
On to viděl jinak – nevěnovala se ona jemu. Tak byl radši v práci. Že se rozvedl, poznal hlavně podle svého účtu, jinak se toho moc nezměnilo. Dál chodil domů pozdě a vstával brzy, jedl jídlo z fastfoodů a neměl na nic čas. Jen jednou za rok si dopřeje tři týdny dovolené. Ale neletí nikam za exotikou. Cestování má z práce plné zuby. Chce být na jednom místě a hlavně mít klid.
Hotel „U MAMINKY★★★★★“ byla jeho spása, i když ho našel až vloni. Respektive, pověděl mu o něm kolega. Hotel sám žádnou reklamu nemá. O tomhle místě vám musí někdo říci a ještě vás doporučit.
Ivan si tehdy kolegovi v žertu postěžoval, že by nejraději jel na dovolenou někam hodně daleko od lidí a od signálu. Jak byl překvapený, když ten mu doporučil hotel, který tohle všechno má. Žádné děti, žádný signál, žádný internet a žádná televize. Jen si musíte místo rezervovat dlouho dopředu.
„Haló? Slyšíme se?“ ozývá se z telefonu.
„Ano, jsem tady. Co jste říkal?“
„Ptal jsem se, jestli budete chtít stejný pokoj a program jako vloni?“
Ivan se zamyslí. Rozpomíná se, co bylo před rokem. Většina vzpomínek je velmi příjemných, jen dvě by rád vymazal: „Myslím, že ano. Jen už nechci sbírat med. Včely škrtněte. A šel by u toho kradení jablek vynechat ten pes?“
„Ale jistě, jak si přejete. Včelaření škrtám a píši si jedno kradení ovoce bez psa. Nevadí vám, že to letos budou třešně? Jablka ještě nejsou. Jedete o něco dříve než vloni,“ hlas zní stále profesionálně: „Dovolil bych si nabídnout pár novinek. Co byste řekl rybaření s dědečkem, a nebo pečení s babičkou? Pamatovali jsme i na lízání krému z mísy. Klienti jsou velmi spokojení.“
„Mohl bych to zkusit. Krém mám rád a ještě jsem nerybařil.“
„To se vám bude líbit. Všude klid a kuchař vám pak rybu udělá k večeři.“
„Jak víte, že něco chytím?“
„Jako byste nás neznal. Vše je se zárukou spokojenosti. Jistě rybu chytíte.“
Ivan se začal těšit. Už se vidí na loďce uprostřed rybníka s rybou na háčku.
„Jo, a určitě bych si chtěl zamluvit sekání dříví a koupání pod hvězdama. To bylo super.“
„Jistě, pane řediteli. Koupili jsme nové dřevěné vany s vyhříváním vody a instalovali je na zahradě. Budete nadšený. Také tu máme nově program – povídání s maminkou. Budete mít zájem?“
„Co to je?“
„Naše nejlepší psycholožka - starší dáma, si s vámi může popovídat o čemkoliv. Vše je zcela neformální, bez plášťů a mimo ordinaci. Velmi relaxační. Mohu jen doporučit.“
„To bude fajn. Ještě máte ty masáže hlavy a čtení před spaním?“
„Ale jistě. Letos čteme pohádky Boženy Němcové, Honzíkovu cestu a Robinsona Crusoe.“
„Robinsona nechci. Nemám ho rád, ale na pohádky se moc těším. Četla mi je babička.“
„Samozřejmě. Píši si. Budete si letos přát něco vysklít, pane řediteli?“
Ivan se usměje. Tohle má na tom hotelu nejradši. Tu možnost zapomenout na to, že je ředitel a reprezentuje firmu. Tady může chodit v tričku a kraťasech, bez bot a klidně míčem vysklít okno nebo třeba skleník. Hrát si na to, že krade sousedovi jablka přes plot (letos teda třešně) a ještě si vybrat, jestli ho bude honit pes nebo jen soused s holí (ten ho samozřejmě nikdy nechytí, na to je tu ta záruka spokojenosti, jen u toho psa si Ivan není tak jistý).
„A k snídani chci kakao. Sladký,“ Ivan má pocit, že se mu čokoládová chuť dere do pusy už teď a naplňuje chuťové pohárky.
„Píši si. Mám tu uvedeno, že nejíte špenát a houby. Souhlasí to? Nebo mám ještě něco doplnit?“
„Letos ještě nejím lepek. Nějaká čistící dieta. Bude to problém? Nerad bych přišel o čerstvé housky.“
„Ano, ano, čerstvé bezlepkové pečivo každé ráno. Jsme tu proto, abychom o vás pečovali. Zavazuje nás k tomu i naše motto: U nás se má host ještě lépe než u maminky.“
Ivan už se nemůže dočkat. Tři týdny dokonalé péče uprostřed lesů, kam nesmí auta, ani návštěvy. Vaří tu jídla z vašeho dětství, lumpárny jsou dovoleny a plnění neuskutečněných dětských snů povinné. Najdete tu jen jednolůžkové pokoje a muže, o které se doma nikdo nestará, protože jsou příliš bohatí na to, aby měli opravdové přátele a příliš zaměstnaní na budování vlastních rodin.
„Budete si ještě něco přát?“ připomíná se hlas v telefonu.
„Ne, děkuji. Přijede pro mne pan Vondruška?“
„Ano, přesně v deset hodin je u vás. Budeme se těšit, pane řediteli. Na shledanou.“
„Na shledanou…“
Do kanceláře v té chvíli vejde asistentka a dlaní zakrývá telefon: „Mám na mobilu vaši matku.“
„Co chce? To už je to měsíc?“ Ivan se jen nerad probouzí ze svých představ a dívá se na hodinky.
„Tak mi ji dejte.“
„Jak se má můj synek?“ zašveholí příjemný alt do telefonu.
„Jako před měsícem. A ty?“ Ivan nesnáší tyhle povinné rozhovory se zkrachovalou herečkou, pro kterou bylo divadlo a „přátelé“, jak jim říkala, vždycky důležitější než nechtěné dítě.
Ivana vychovávala babička, která už nežije. Matku vídal v dětství možná ještě méně často než teď. Vždycky přijela krásně upravená, přivezla dortíky z cukrárny, vyndala cigaretu z rudých úst, teatrálně vydechla kouř a pak jej políbila na čelo. Pokaždé pronesla stejnou větu: „Ty jsi ale vyrostl, Ivánku.“ Požila na stůl peníze, anebo také ne, podle toho, jestli zrovna měla nějakého mecenáše, a odjela zpět do Prahy.
Teď, když zestárla a rolí i přátel notně ubylo, stal se jejím „mecenášem“ Ivan. Proto cítila povinnost jednou za měsíc mu zavolat a nechat se pozvat na luxusní oběd do města. Nikdy jej nepozvala k sobě domů, nikdy mu sama neuvařila.
„Představ si, mám skvělou práci! Mezi nóbl pánama,“ téměř zazpívá do telefonu.
„To snad ne, matko,“ nikdy jí neřekl „mami“ nebo „maminko“, měl pocit, že si to nezaslouží. „V tvém věku?“
„Na co ty hned nemyslíš, synáčku,“ alt na druhé straně je kousavý, „Tohle je slušná práce. Jsem přece herečka, a ne nějaká taková. Vyhrála jsem konkurz!“
Ivan spolkne odpověď a ze slušnosti se zeptá, o jakou práci tedy jde.
„Představ si - budu předčítat knihy.“
„A komu? V domově důchodců? Nebo nahráváte cédéčko?“
„Ne, ne, kdepak. Tohle je pětihvězdičkový hotel pro boháče. Představ si, že si tam hrají na nějaký ztracený dětství, či co. Jak někdo může ztratit dětství? To je koneckonců jedno…Tak těm tam budu číst před spaním pohádky. Asi aby se jim líp usínalo… Blbost, co? No to nevadí, hlavně že je to dobře placený. Ještě jim teda trochu proberu ten repertoár, dospělým chlapům přece nebudu číst pohádky od Boženy Němcový. Něco už vyberu. Uvidíš, jak si tam ještě najdu manžela. I když mezi těma chudákama zamindrákovanejma, nevím. Ale zase, když je tak bohatej, aby mohl do tohodle hotelu?...“
Ivan už dál neposlouchá. Jeho sen o třech týdnech v hřejivé náruči hotelu U MAMINKY★★★★★ a znovu prožitého dětství, se bortí jako věž z dřevěných kostek, kterou si postavil příliš vysoko…
To jí přece nemůže dovolit! Zničila už toho tolik! Ale tohle nedá! Podruhé mu dětství neukradne. Už není malý, aby si nechal všechno líbit. Ano, je načase, aby zavolal řediteli hotelu, že má, jako jejich vážený host, přece jenom ještě jedno přání...
Tato povídka vyhrála první cenu v literární soutěži MŮJ SVĚT 2020. Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasná.
