Když mu bylo 12 let vymyslel sofistikovaný systém sázení na školní výuku. Sázelo se na úplně všechno: na to, kdo za pololetí nasbírá více poznámek, kdo propadne nebo kolik kluků ze třídy si do pololetí najde holku. Vklady byly většinou v hodnotě několika kyselých hadů ze školního bufetu, i tak Láďova vynalézavost zpestřila školní výuku velké části jeho spolužáků. V pololetí bylo velké vyhlášení výsledků jednotlivých sázek. Láďa většinou zůstal v plusu, jelikož jeho spolužáci neměli instinkt gamblera a tak sázeli dost špatně.
Teď seděl v obýváku 42letý Láďa a vášnivě pročítal inzerce v novinách. Byl týden před výplatou a Láďa byl chudý jako kostelní myš. Tak rád by si zahrál ruletu nebo alespoň protočil všechny ty blikající symboly v automatu. Z celého toho nervového rozrušení se tedy Láďa rozhodl vyrazit na výlet, aby alespoň trochu zahnal touhy po hazardních hrách.
Zanedlouho už byl za městem a fajnšmekrovsky poblafával z cigarety. „Když už ne to všudypřítomné cinkání, tikání, zvonění a podobné zvuky kasina, tak alespoň ticho a klid matky přírody,“ pomyslel si Láďa a vyrazil po lesní pěšině někam do hloubi lesa.
Příroda kolem něj byla oslnivá. Všechno kvete a ptactvo cvrliká nad kvetoucími palouky, jarní slunce se proplétá mezi stíny kmenů urostlých stromů a hmyz už se pomalu rozlézá do všech koutů lesa. Láďa však ne a ne najít turistickou stezku, která ho měla dovést k hospodě.
„To bude ta hospoda,“ pomyslil si Láďa, když v dáli spatřil jakousi mohutnou budovu a zároveň se zaradoval nad svým orientačním smyslem.
Když se dostal k budově, na chvíli nemohl uvěřit vlastním očím. Uprostřed lesa tam stálo nefalšované kasino jako z amerických filmů. Láďa si znovu promnul oči, ale pořád tam bylo. Jeho výraz balancoval mezi překvapením, údivem a radostí.
„No co, nějaký ten drobák mi ještě v kapse zbyl, omrknu to tam,“ dodal si kuráže a pomalu stoupal po mramorovém vstupním schodišti.
Nervózně potáhl za pozlacenou kliku vstupních dveří. Překvapivě snadno se otevřely a před Láďou se rozprostřela nebývalá podívaná.
Sám vestibul kasina připomínal prvorepublikový taneční sál. Všude to proudilo draze a elegantně oděnými pány, kteří popíjeli šampaňské a přepočítávali své žetony. Láďa byl najednou v rozpacích. Přeci jen do lesa vyrazil v šusťákovce a teplácích a navíc se svými drobáky by si tady určitě příliš zábavy neužil.
Otočil se tedy a pomalým krokem vyrazil zpět ke vchodovým dveřím.
„Pane, omlouvám se za menší zdržení, prosím, následujte mě,“ zastavil ho velice elegantní pán s knírkem.
Láďa byl zmaten, ale přesto knírkatého pána následoval. Prošli dlouhou úzkou chodbou potaženou vínovým sametem, až se dostali do sálu na převlékání. Všude byly pověšené obleky a smokingy roztodivných barev.
Knírkatý pán vyzval Láďu, aby si jeden z obleků vybral. Láďa neváhal a vzal si velice luxusní tmavě modrý oblek se zlatou podšívkou. Knoflíky u košile připomínaly miniaturní žetony. Láďa cítil v kostech, že se blíží dlouhá noc plná hazardu. Tak jak to koneckonců má Láďa nejradši.
„Můžeme vyrazit, pane?“ otázal se knírkatý pán.
Láďa nic nenamítal a tak už znovu pádili tou dlouhou sametovou chodbou. Rázem byli v hlavním sále kasina. Připomínalo to tu tak trochu městskou tržnici. Skupinky vášnivých hazardních hráčů emotivně pokřikovali a pak byli zase chvíli ticho a v tranzu pozorovali prstencovou trajektorii kuličky od rulety.
Láďa byl udiven, když z obleku vytáhl několik hracích žetonů, ale nekladl žádný odpor.
Následovala dlouhá noc plná hazardu, šampaňského, nervů a euforie. Když se Láďa nad ránem vracel lesní cestičkou domů, přepočítával bankovky. Bylo jich rozhodně víc, než měl před tím, to bylo jasné. Občas se mu hlavou prohnaly pochybnosti o jeho duševním zdraví, ale v zahánění těchto obav byl Láďa přeborníkem.
Zítra tam zajde znovu, to je pochopitelné. Koneckonců se tak o svém duševním zdraví přesvědčí nejlépe.
Druhý den měl v sobě cosi divného. Láďa seděl u jídelního stolu, na němž měl rozložené bankovky, ke kterým přišel v kasinu. Vzpomínal na ten podivný večer, na knírkatého pána i na honosně oděné gentlemany. Celé jako by to s tímhle prohnilým městem nemělo ani kousek společného.
Láďa jenom seděl, přemýšlel, kouřil cigarety a čekal. A tak nakonec město znovu nahodilo svůj laciný neonový hábit. Láďa oprášil své tmavě modré sako z tanečních a vydal se večerním městem k lesu.
„Musí to být někde tady…tady je ten zlomenej strom... nebo ne? Počkat, už tam v dálce něco svítí... to bude určitě ono!“ povídal si Láďa sám se sebou.
A taky, že tam bylo. Monumentální vstupní dveře jakoby Láďu táhly neviditelnými chapadly k pozlacenému madlu.
Dnešní večer byl ještě rušnější než ten předchozí. Všude proudili pinglové a krupiéři, stoly oplývaly bohatými pekáči s masem a opodál postávaly ty nejvybranější lahve šampaňského a koňaku. Uprostřed sálu se na otáčivé ploše elegantně míhaly půvabné mladé slečny se svým tanečním vystoupením.
Láďa nestíhal tolik krásy ani pojmout, ale po několika skleničkách opojivého sektu už se opět ponořil do hry.
Láďa byl ten večer pánem rulety. Štěstěna stála na jeho straně. Láďu však cosi uvádělo do rozpaků. Cosi v jeho podvědomí ho nepříjemně tlačilo do těch nejčernějších koutů lidské mysli. Vracel se podnapilý lesem zpátky do města.
Na krku mu vysel barevný květinový věnec od jedné z tanečnic. Kravatu měl rozvázanou a v klopě mu šustily vyhrané bankovky.
Láďa ale přemýšlel nad útěkem. Promýšlel útěk z tohohle prohnilého města a taky útěk z jeho sebedestruktivního životního stylu.
Možná tomu nevěřil ani sám on, když druhý den seděl ve své služební dodávce a vzdaloval se pryč městu.
Hodně klidu, málo stresu a žádný hazard. Odvykačka jak má být. Láďova chata v horách, 5 bas piv, 10 kartonů cigaret, rádio, instantní polívky, časopisy o autech, erotické časopisy, časopis Jak zvítězit nad hazardem a jeden stírací los pro nejhorší případy.
První týden šel překvapivě dobře. Piva bylo dostatek, a tak se nepřizpůsobivé myšlenky utápěly v několika půllitrech. Horší byly noci. Láďa míval noční můry, vidiny a někdy dokonce přistihl sám sebe při náměsíčnosti. Jen tak stál na zahradě v nočním prádle a podivně civěl na nebe. Noční můry se pořád opakovaly.
Každou druhou noc se mu zdálo, jak se pošťák vší silou snaží nacpat do jeho přeplněné schránky ještě jednu fakturu, ještě jednu složenku, ještě jednu upomínku.
Utekl vlastně hlavně kvůli té zpropadené poštovní schránce.
„Zdeněk to taky zvládl,“ neustále si opakoval v hlavě a vzpomínal na svého přítele Zdeňka, který je už pátým rokem bez hazardu. Na Vaška raději moc nemyslel. Vašek byl druhý Láďův kamarád, který se pokoušel seknout s gamblerstvím, avšak už je čtvrtým rokem pod drnem. Prostřelil si hlavu. Nesekl tak jenom s hazardem, ale s celým jeho nepříliš výdělečným životem.
Láďa často poslouchal rádio, aby zůstal alespoň trochu v obraze. Stírací los už neměl. Chyběly 2 podkovičky a měl by to v kapse. Basy už taky došly a cigaret zbýval poslední kartón. Šlo do tuhého. Dny si tedy Láďa krátil častým spánkem a procházkami po okolí.
V lese byl klid a tak měl Láďa dost času na přemýšlení nad ruletou, herním automatem a nad jeho několikrát deaktivovaným sázkařským účtem.
Šeřilo se a Láďa obcházel rozsáhlé ostružiní, nechtěl si přeci ušpinit své béžové manšestráky. Obešel zlomený strom a….Najednou se zastavil. Otočil se a znovu se podíval na ten zlomený strom. Zamrazilo ho, když spatřil vyšlapanou lesní cestičku. Hlavou mu proudilo tisíce podnětů, vášní a hrůz.
Když stoupal po schodišti, už nešel s takovým strachem. Dokonce byl vidět jeho mírný úsměv.
„Jedna hra, to je přece pochopitelné. Jsem tady zavřenej několik týdnů. Jedna hra a dám od toho ruce pryč.“
Impulzivně otevřel vstupní dveře. Ve vestibulu už ho vítal kníratý pán v obleku.
„Vaš..Vašku.“ vyhrkl překvapeně Láďa. Celou dobu to byl Vašek.
Láďou to trhlo, zbytky jeho zdravého rozumu pomalu vytékaly na zem.
„Mohu vám nabídnout stůl pro jednoho, pane?“ otázal se Vašek.
„Zvu tě na hru, Vašku! Jako za starejch...“ rozesmál se Láďa.
Za okamžik už vstupovali do hlavního sálu.
Sál byl vyklizen. Bylo tu ticho, žádní hosté. Jenom uprostřed sálu na otáčivé plošině blikala neonová šibenice.
„Stůl pro vás, pane Ladislave.“
„Děkuji ti, Vašku.“
„Nemáte zač, pane. Příjemnou zábavu.“
„A počkej, Vašku. Zahrajem si spolu jednu hru?“
„Jistě, pane. Hned co dokončíte tuto nezbytnou formalitu.“
„Díky, Vašku. Já věděl, že seš dobrej chlap.“
