„Kdes to zase lezl?“
„Támhle, po té prolejzačce. Tak jako Pepík.“
Proč mne maminka zase nadává, když já za to vůbec nemůžu…? Od té doby, co chodíme s tátou ze školky, tak se tu pokaždé stavíme, s mámou jen někdy. Já se tu můžu vyřádit. Moc mne to baví. Můj nejlepší kámoš Pepík si tu se mnou hraje na hoňku. Jo a pak taky stavíme hrady. A taky se šermujeme klackama – ale to máma nerada vidí.
Pak tu lezeme po lezecké stěně – připadám si jako dospělák, jako táta. Až budu velký, budu taky lozit. Jenže dnes jsem si tu zadřel třísku. Když se po průlezce plazím nebo lezu, tak se mi to stává často. A jak to pak bolí! Máma vždy vezme jehlu a píchá mi do té bolístky, dokud se jí nepodaří tu třísku vylovit.
Fuj, to bolí.
Vždy mi při tom říká něco o infekci – moc jí nerozumím.
(Zuzana Pavelková)
Chci držet krok s maminkou, ale nožky se mi samou nedočkavostí rozbíhají samy. Blížíme se totiž k místu, kam si prý chodí hrát děti z těch velkých domů v okolí. U nás nic takového nemáme, tak se na to moc těším. Už jsme tady.Chci držet krok s maminkou, ale nožky se mi samou nedočkavostí rozbíhají samy. Blížíme se totiž k místu, kam si prý chodí hrát děti z těch velkých domů v okolí. U nás nic takového nemáme, tak se na to moc těším. Už jsme tady.
Páni, tak tohle je ono? Co to je? Vypadá to jak perníková chaloupka na chůdách!
Utíkám jí naproti a se zájmem si prohlížím zvláštní barevné výstupky. „Mami, to jsou lišejníky?
„Ne, drahoušku, to jsou chyty. Po tom se šplhá, víš?“
„Ahaaa.“
Hladím rukama rozličné tvary, co mi připomínají formičky z pískoviště. Z některých se loupe barva, ale to vůbec nevadí. Mám to jenom pro sebe, nikdo jiný tu není. Zkouším šplhat nahoru k perníkové chaloupce. Dřevěná prkna jsou vrásčitá a hrubá jako ruce mého dědečka. Pomalu přejíždím dlaní po drsném povrchu. Stejně nechápu, proč děda odešel za těmi anděly. Mně se tady po něm moc stýská.
(Martina Sedláková)
