Často mi pomáháš na našem šicím stroji. Pokaždé, když přijedeš, snažíme se stvořit nějak zajímavý kousek. Minule jsi udělala roušku puntíkovanou přesně tak, jako je čepička té muchomůrky, která vám roste za domem. Nebo si vzpomeň na tu brčálově zelenou. Přišily jsme jí i fousky. Děda pak vypadal jako starý pan vodník. A tyhle kusy látky pak dostanou lidé, co je nejvíce potřebují.Venku totiž zlobí neřád. Jmenuje se Koronavirus a není radno s ním přijít do křížku.
Aby nám to šlo lépe od ruky, probudila jsem starého pana Singera. On je to moc veliký pomocník. Chuděra byl na půdě dlouho sám, jen prach tam na něj sedal. Přitom nevyšel ze cviku. Akorát byl trochu zkřehlý a ucouraný. Nic, s čím by si děda neporadil. Naše první společná rouška byla blankytně modrá jako obloha dnes po ránu. Ten den jsme sešívaly dlouho do noci. Tu přišel ke mně Skřítek a povídá mi: „Pána Jána, to je ale pěkný kus hadříku! Dejte mi ho, paní. Moc vás prosím,“ žadonil. „Starám se teď o deset mrňat a nemám je kam uložit.“
„No jo, jenomže tohle není postýlka. Roušky přijdou lidem. Když mi však po¬můžeš, jednu ti dám.“ A on se činil. Provlékal nit jehlou, špendlil látky, podával pravítko. Na další den celého Singera omyl a vysušil. No, a protože jsme se během té chvíle hodně skamarádili, nabídla jsem mu, aby se i se svými ratolestmi ubytoval v našem Singerovi. Od té doby bydlí malí skřítkové s námi. Musím tě ale varovat: nestrkej prstíky do škvírek ve stroji! Malí skřítkové jsou trochu divocí. Mohli by tě kousnout do prstu.
