Děti dostaly stejnou paní učitelku, která se však od nového školního roku nazývala Soudružka.
A také se všichni museli povinně učit rusky, což žáky dost štvalo. Kromě Růženky. Ta totiž rusky uměla, protože první třídu vychodila ve Ždanově, kde její táta řídil u Azovského moře stavbu válcovny plechu. Ale Růženka o tom nikomu neřekla. Bála se, aby jí nedal přes držku Pepík Křížků, co měl tátu v uranových dolech v politickém kriminále.
Růženka mu vyprávěla, jak si v Rusku hrála s klukama na revoluci. Jenže Růženku nutili, aby dělala cara, kterého vždycky nakonec popravili. Štvalo ji to, a tak se nakonec vzbouřila, aby mohla dělat Taváryščalénina.
Když se tím Růženka chlubila Pepíkovi, řekl, že kdo si hraje s Rusákama, je bolševický zrádce.
Stará paní učitelka Soudružka se najednou stala velkou milovnicí Sovětského svazu. Vyprávěla o nějakém Vladimírovi, jehož tatínek byl Ilja Uljanov. Líčila, jak měl rád děti, a proto si ho Rusáci, když umřel, vystavili na náměstí, aby se na něj mohli chodit dívat pionýři.
Lidka Šmalzová, která měla tatínka na ministerstvu, se přihlásila, že takového vycpaného strejdu mají i v Bulharsku. Povídala, jak tam prý na něj stáli s rodiči půl dne frontu, za což jí paní učitelka napsala do žákovské jedničku a řekla, že onen sušený bulharský soudruh se jmenoval Dimitrov.
Růženka však upřednostňovala vyprávění o Vé Íleninovi, což byl námořník a pirát. Při výtvarce děti musely vystříhat a přišpendlit na nástěnku jeho loď Auroru. Paní učitelka Soudružka tvrdila, že když z ní Vé Ílenin vystřelil, strhla se taková bouře, že v listopadu smetla Zimní palác zlého cara zpátky do října.
„A začaly ty zítřky, co znamenaly včera,“ komentoval to Pepík Křížků. Dostal za to poznámku s tím, že jeho tatínek musí přijít bezodkladně do školy. Pepík pravil, že ho asi kvůli tomu z vězení nepustí, a dostal další poznámku.
Jednou paní učitelka Soudružka ohlásila, že do školy pod Vyšehrad zavítá sovětský generál Kosenko a že přijde i do třetí třídy. Od té doby žáci každou ruštinu věnovali tomu, aby vypilovali pozdrav „Zdrávstvujtě“, neboť kromě „Dasvidanija“ se ještě nic jiného ještě nenaučili.
Paní učitelka vždycky odešla za dveře, pak vešla, představila třídě „jako“ onoho generála Kosenka. Děti pak musely na nenápadný povel raz, dva, tři jednohlasně vykřiknout: „Zdrávstvujťe!“ A pak zase „Dasvidanija“, když měl odejít. Vlastně to všechny docela bavilo, protože hlavně kluci si přitom mohli pořádně zařvat, což se jindy nesmělo.
A pak konečně přišel ten významný okamžik, kdy do třídy vstoupila paní učitelka Soudružka s paní ředitelkou, rovněž Soudružkou, následovány sovětským generálem, také Soudruhem. A ten generál v zelené uniformě měl na klopě hvězdy, na prsou vyznamenání. Všichni se tvářili velmi slavnostně. Pak paní učitelka udělala nacvičené znamení: raz, dva, tři. A třeťáci pozdrav nějak spletli a unisono zařvali: „Dasvidanija!“
Paní ředitelka zbledla a koktala, že si to „s třídní Soudružkou vyřídí“. Generál Kosenko se smál a dokonce shovívavě pohladil Pepíka Křížků po hlavě. Prohlásil, že na Vyšehradě mají moc roztomilé děti.
A tehdy Růženka, aby dostala jedničku jako Lidka Šmalzová, zvedla ruku. K překvapení všech pak panu generálovi plynulou ruštinou sdělila, že by si ho Češi mohli, až umře, usušit a vystavit na Slavíně, protože tam pionýři ještě žádného vycpaného strejdu Soudruha nemají.
