Mám strýčka. Všichni říkají, že je podivín. Možná. Ale jak je divný, tak je i zajímavý.
Strejda a moje mamka jsou dvojčata. Podle babiččiných slov se od sebe dlouhá léta ani na krok nehnuli. Spolu na louce rozfukovali pampelišky, spolu na půdě usínali s kocourem. Jenže pak vyrostli. Mamka se vždy dobře učila a škola jí brzy nahradila hry s bráškou. Našla nové přátele, mezi nimi i taťku. I strejda šel svou cestou. Vystudoval zoologii a pracoval jako ošetřovatel zvířat v zajetí. Ještě pamatuju, jak jsme ho chodili navštívit. Nechával mě pohrát si s malou opicí.
Jenže potom zmizel. Doslova beze stopy. Zbyl po něm jenom byt s akvárkem a rybičkami. Ty skončily v mém pokoji. Od té doby uplynulo už deset let a brzy bych asi na strýčka zapomněla. Kdyby se nedávno neobjevil.
První setkání proběhlo u babičky. Seděl na mém oblíbeném křesle u okna. Jedl sendvič a pozoroval vlaštovku. Létala sem a tam, pořád se vracela, aby nakrmila mladé. Nato zaměřil mě.
„Tohle mi chybělo,“ řekl.
„Cože?“ odvětila jsem.
„Obloha. A taky rohlíky se šunkou.“ Usmál se. To bylo znamení. Budeme přátelé.
Jistě o strejdovi můžu říct jen to, že umí nádherně vyprávět. To, o čem mluví, si asi málokdo dokáže představit. Taky proto je nejspíš za blázna. Já mám ale velikou představivost. Vidím všechno. Lidi s modrou kůží a vlasy černými jako noc, kolmé chodby vinoucí se daleko do nedohledna, i malá světélka proplouvající prostorem.
Přesto nikdy přímo neřekl, kde byl. Myslím však, že tuším. A tajně si přeju, aby mě to taky jednou potkalo.
