Už od mala jsem měla slabost pro staré opuštěné domy.Když mi bylo kolem patnácti let, tak jsem se na taková místa začínala vkrádat a trávit tam čas. Byl to pro mě přínos energie a neřešila jsem tam problémy a trable, co jsem si nesla z domova. Jistým způsobem mě to neznámo vzrušovalo. Netrvalo to dlouho a už jsem si našla své místečko.
Stará rozpadlá vila boháče Tima woodkynse, kousek za městem.
V roce 1967 přišel o všechny své peníze díky pofiderním obchodům s uměním. Z vily padaly kusy omítky a trámy křupaly i při lehkém polibku vánku, ale byla tam jedna místnost, do které jsem se zamilovala, ložnice služky Anette. Po zdech se plazil břečťan. Svými větvičkami držel i žárovku visící ze stropu.
V každém rohu byla nějaká rostlina. Byla tu cítit vůně louky a šílená smrtící zima. Chodila jsem si sem číst. V mých očích zde ožívaly mrtvé příběhy od zapomenutých autorů. Za almarou, prolezlou moly, jsem slyšela divný hluk. Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Přišla jsem si jako v Nárnii. Za almarou byla totiž tajná místnost. Tohle nebylo jako říše lva Aslana, jen tmavé zdi, zima a odporný smrad. Na nos mi padal rozvířený prach a do očí mě bodal odér ptačích výkalů. Kousek ode mne stála petrolejka. Ztuhla mi krev žilách a zastavil se mi dech. Jasné světlo vykreslilo obrys havranů sedících na policích podél celého pokoje. V čele místnosti seděla ta největší černá smrt. Seděla na bustě neznámého muže. Ha, tak teď jen stačí, aby zakrákal nikdy víc, nikdy víc. Pomyslela jsem si s křečovitým úsměvem.
Z ničeho nic se na mě celé hejno sneslo a začalo mě klovat do rukou, nohou, do hlavy, do zad. Spadla jsem na zem a v klubíčku skoulena jsem se snažila odkulit jinam, ale nešlo to. Ta nesnesitelná bolest mě paralyzovala. Po návalu narážejících zobáku do mého těla jsem našla chvilku a zvedla se a začala utíkat. Okolo vily protékal potůček. Bez rozmyšlení jsem do něj skočila. Schovaná pod hladinou vody jsem neúprosně zírala na opeřený dům. Bylo to strašidelné a fascinující zároveň. Jedno okno, druhé okno , třetí, čtvrté. Ze všech oken prolítávali havrani a zalétávali jiným zpět. Mlha pokrývala holé zdi, místo střechy bylo vidět jen peří.
Probudila jsem se doma v posteli. Hned jsem běžel za mou nejlepší kamarádkou. „Honem pojď se mnou!“
„Kam, co šílíš?“
„No dělej, nebudeš mi věřit, co se stalo.“
„Tak to mi to snad můžeš říct i tady ne?“
„Ne nemůžu, mísíme tam jít.“
Hodila na mě otrávený pohled a pomalu jsme vyrazily. Když jsem ji po cestě vyprávěla, co se stalo, tak se mi jen vysmála, že jsem zase určitě vypila moc vína a usla hlavou v knížce. „Ale to není pravda,“ řvala jsem na ní už doslova nasraně.
„Za chvíli tam budeme a uvidíš!“
Stály jsme před domem a obě dvě jsme stály naprosto strnule.
„Počkat….. nikde ani peříčko? Jak je to možný, vždyť tu bylo celé hejno.“
Barbara byla neskutečně vyděšená.
„Hele a to ty se chodíš zašívat sem? Nebojíš se, vždyť to vypadá jak feťácký doupě?“
„Pojď, musíme dovnitř.“
Barbara se štítila čehokoliv dotknout a tak mě pozorovala z povzdáli.
„Cože? Jak to?“
V almaře nebyla tajná místnost.
Neustále jsem přemýšlela, kam zmizelo to peří a dveře.
„Prosím tě, slib mi že do toho domu nikdy nevlezeš znovu! To tě radši nechám spát v našem sklepě.“
Po nějaké době jsem si začala brát jako vysvětlení že jsem opravdu usla nad knížkou. „Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, všechno nejlepší ty blázne.“
Tato veselá slova se nesla po domě. Slavila jsem Kristova léta.
„Sfoukni svíčku a něco si přej.“
Pfffff, zasyčela svíčka. Jana se mě zeptala, co jsem si přála. Koukla jsem na Barbaru.
„Nebude mi hrát na dětské řeči a povím to. Přála jsem si jít znovu do toho domu.“ Barbara se zvedla, pohlédla do místnosti s výrazem pyšného lva.
„No, dobře ale nepůjdeš sama.“
Další den jsme nasedly do auta a vyrazili na cestu. Barbara si ovšem přibalila i dezinfekční mýdlo do batohu. Čekala jsem, kdy vytáhne i gumové rukavice a smála jsem se ji.
Tak opět tu stojíme obě, obě strnulé. Vešly jsme téměř do zřícenin vily a pohlédly na můj milovaný pokoj. Nebyla zde jediná živá rostlina, na zdech byly pouze grafity. Díky dírám ve zdech zde by i celkem teplo.
„Koukej ta almara tu stále je.“
Šly jsme blíž, a když jsem otevřela oči, cítila jsem se zase jako malé dítě. Byla tam ta místnost. Za denního světla tam totiž neprosvítala klíčová dírka, tak jsem ji před tím nemohla najít. Ale neměla jsem sílu udělat první krok do prázdného pokoje. Barbara mě chytla za ruku a vešla tam se mnou. Jen jsme stály a koukaly kolem sebe. Barbara uznala, že se mýlila, a bylo jí líto, že mi nevěřila.
Kolem nás na zdech byly pírka a všude se nesl prach a nemilosrdný pach černé smrti.
