„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.
Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.
Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.
„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.
Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…
Arnošt její náladu ignoruje. „Nemáš něco k jídlu?“ zeptá se a žene se do kuchyně, „Mám za sebou úplně příšernej tyjátr s manželkou a od rána jsem nejedl…“
„Co takhle se přezout, když už jsi tady?“
Arnošt se poprvé zarazí: „Nejsi nějaká podrážděná?“
„Ty sis všimnul?“ vyprskne Heda.
Arnošt k ní dojde a pokusí se ji obejmout. Heda se odtáhne. „Dám ti něco k jídlu a ty pak půjdeš.“
„A kam asi?“
„To je mi jedno! Nejsem žádná poslední instance.“
„Jaká instance? Jsi první, komu o tom říkám.“
Heda otevře ledničku polepenou fotografiemi. Na všech je ona a různé partičky lidí jejího věku. Jen Arnošt není na žádné. „Mám tady paštiku nebo máslo… Ale nejím pečivo, takže jen humus a zelenina…“
„Heduš, co kdybychom si zašli na večeři? Do nějakého hezkého podniku…“
„…kde nás nikdo nezná… To už tu bylo a rovnou říkám, že nikam nejdu.“
„Vždyť jsi to vždycky měla ráda…“
„To jsem si ještě myslela, že mě miluješ.“
„Miluju! A strašně moc! Vždyť to víš, miláčku...“ Arnošt ševelí jako vrba v májovém větříku. Hladí Hedě předloktí a pomalu si ji přitahuje do náruče. Cítí, jak v jeho rukách taje a on znovu dobývá svá území. Ale když už se jeho rty přiblíží až k jejím a vypadá to, že se políbí, Heda ucukne.
„Nemiluješ!“ zasyčí a o krok ustoupí.
Arnošt změní taktiku a jde si sednout ke stolu. Upře na Hedu pohled týraného psa: „Tohle nemá cenu. Jsem úplně zničenej. Kvůli tobě se pohádám s manželkou, řeknu jí, že od ní odcházím, sbalím si kufr, celej roztřesenej řídím, dojedu až k tobě, a ty jsi na mě taková? Vždyť já jsem na světě úplně sám…Ani najíst mi nedáš, na večeři jít nechceš, do postýlky se určitě taky nepřitulíš, takže mi bude zima…“
„Tos uhodl! …Ty ses opravdu rozešel s manželkou?“ podiví se Heda a opře se o kuchyňskou linku. Cítí podivné šimrání v krku a začala se jí podlamovat kolena. Nesmí se dát!
„No jasně! Proč myslíš, že tu mám ten kufr?“
„Služebka?“
„Na služebku mám menší…“
Heda se cynicky ušklíbne: „Dlouhá služebka?“
„Ty mi nevěříš?!“„Ne! Už ne.“
„Jak to? Vždyť jsme si to tak malovali… Říkali jsme si, jak to bude hezký...“
„Před sedmi měsíci jsme si to říkali…“ Heda se otočí zpátky k lince a pokouší se otevřít krabičku s paštikou. Vůbec to nejde, třesou se jí ruce.
„Neeeee! To už je tak dlouho?“ podiví se upřímně Arnošt.
„Jo, je. Přesně sedm. První měsíc jsem na tebe čekala. Naprostá ztráta času. Pak už ne. Šla jsem na terapii, začala se spinningem, jógou, učím se hrát na kytaru. Ještě půl roku a dám si inzerát na seznamku. Najdu si nějakýho SVOBODNÝHO, hodnýho chlapa, co mě bude mít rád a bude chtít děti.“
„Ty to máš takhle naplánovaný?“ Arnošt stojí za Hedou a hladí ji po ruce.
Ta si připadá paralyzovaná jako králíček v objetí kobry. Ví, že by měla utéct, ale nemůže se ani pohnout. „Musela jsem. Ten psycholog říkal, že se možná budeš chtít vrátit. Že to takoví paraziti dělávaj. Vždycky – na chvilku. Než se zase odplazej domů, protože zjistí, že i jinde je chleba o dvou kůrkách.“
„Tak parazit…“ Arnošt pokývá hlavou a v narážce na poslední větu dodá: „Ty jsi vždycky hodně četla…“
„Na to mám teď taky mnohem víc času…“
Arnošt zasadí poslední ránu. Přitiskne Hedu k lince, pohladí jí boky a zašeptá: „Už nemusíš na seznamku. Jsem tady, abych tě zachránil. Mohli bychom spolu mít miminko... Bude mít oči po tobě…“
Heda vezme do ruky máslo a chce ho hodit po Arnoštovi, ale ten stojí příliš blízko. „Ty jsi takovej hajzl!“ vydechne a rozbrečí se.
Arnošt nechá máslo spadnout na zem. „Budeme skvělý rodiče…“
„Proč? Proč až teď?“
„Potřeboval jsem čas. Ale myslel jsem na tebe pořád… Strašně se mi stýskalo.“ Arnošt vyndá z kapsy nažehlený kapesník a utře jím Hediny slzy. „Ššššš! To bude dobrý, spolu to zvládneme…“
Heda se otočí, ale nepřestává vzlykat do jeho ramene: „A to jsi od ní odešel jen s kufrem?“
„No, zatím jo. Si pak dojedu pro to ostatní…“
„Sem se ale moc věcí nevejde…“ Heda se hlasitě vysmrká do kapesníku.
„To nevadí. To počká… Teď mi pojď ukázat, co hezkýho ses naučila na těch hodinách jógy. Všechno ostatní vymyslíme až pak. Třeba, čím naplníme ledničku. Víš, že rád dobře jím... Ale na to máme spoustu času…“ Asi tak šest týdnů, než se manželka vrátí z lázní… Pak se zase odstěhuju, protože všude dobře, ale doma najlíp, pomyslí si Arnošt a směřuje omámenou Hedu do ložnice… V kuchyni jí to moc nejde, ale v posteli byla vždycky ze všech jeho milenek nejlepší...
xxxxxxxxxxxxxx
Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasná.
