Mou pozornost přitáhne krabička s nápisem MAMINCE. Otevřu jí. Vykoukne na mě srdíčko... je nakreslené ještě nejistou rukou Anežky.
Červené srdíčko. Vzpomínám, jak jsem jednou ten obrázek našla pod polštářem.
Prohlédla jsem si ho a nechala ho ležet na posteli. Začínal nový den, nové starosti. Rychle připravit svačinu pro Anežku a letět do práce. Ale večer jsem ten obrázek na peřině už nenašla a zapomněla jsem na něj.
Další obrázek a k němu je připsáno: Mám tě ráda, maminko.
A ještě jedna kytice květin a k němu: Pro mou nejmilovanejší maminku.
Myslela jsem si, že se obrázky ztratily, ale ne. Anežka je ukládala do krabičky. Možná doufala, že někdy konečně přijde vhodnější čas na to, aby maminka hlouběji pocítila projevy její lásky.
Ach, má Anežko, mé dítě. Vždyť já tě mám také ráda. Jenže každodenní starosti mě pohltily, spolkly jako bažina.
Díky Bohu, tys byla nadaná holčička a všecko jsi zvládala lehce. Jsem na Tebe hrdá. Vůbec nelituji, že jsem měla tři zaměstnání, abych mohla zaplatit tvou hudebku, tvůj balet, tvou výtvarku, tvou školu, kde vyučovali angličtinu a matematiku ti nejlepší učitelé.
Tak, a co se ještě ukrývá v té krabičce? Fotoalbum. V je něm celý Anežčin život od samého narození do promocí. Opravdu, Anežka je dar z nebes. Nikdy jsem s ní neměla starosti, všecko zvládala lehce. Dokonce umí několik cizích jazyků.
S pýchou jsem se podívala na kopii Modilianiho, co visela na zdi. Dostala jsem ji k narozeninám od dcery a ovládly mne slzy dojetí. Věděla, má holčička, co mám ráda, věděla, čím mě může potěšit...
Má radostná nálada se stupňovala, když jsem objevila povídku napsanou její rukou. Zajímavé. Netušila jsem, že dcera něco psala. Jaká krásná čeština, jaký krásný sloh. Postupně však má pýcha a radost se pohasíná a... přichází to hořké prozření.
Dášenka.
"Dášenka leží v postýlce. Je sama v (ne)bezpečí svého pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory. Velká květina si uzurpuje půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník láká svými pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu. V rohu sedí s pokřivenou tváří, v ruce drží hůl, se kterou si rytmicky ťuká o dřevěnou podlahu, a pohupuje se v rozvrzaném křesle."
Ach, jak krásně píše má holčička, má Anežka, myslím si a čtu dál.
"Maminko, pojď za mnou, prosím. Nenechávej mě tu. Jsou všude kolem. Mami, maminko, kde jsi?
Ráno Dášenka pomalinku otevře jedno oko, druhé... Rozhlédne se po pokoji... Uff... Nikde nikdo. Šťastná Dášenka si spěchá pro pomazlení, alespoň na chvílí touží pobýt v bezpečné náruči, cítit teplo, které se rozlévá po celém těle mateřskou láskou. Musí do školy. Mami, kde jsi? Na stole namazaný rohlík a čaj. Maminka už musela do práci.
Dášenka si otře slzičku do rukávu a jde rychle pro malý papírek. Červenou pastelkou nakreslí srdíčko a utíká ho schovat mamince pod polštář. To aby ho našla, až půjde spát."
Mé srdce skoro puká žalem. Netušila jsem, jak Anežka prožívala samotu. Netušila jsem, že jí chybělo mé objetí, Netušila jsem, jak toužila po mé lásce. Konečně rozumím, co znamenaly obrázky pro mě. Teď vím, proč jsem od ní dostala k narozeninám Malého prince od Antoina de Saint- Exupéry.
Až teď to chápu. Už vidím, jak každý můj úspěch v čemkoliv vzal Anežce kousíček mateřského tepla a lásky.
Teď se dozvídám, že chtěla být malířkou, zatímco já jsem ji nutila studovat právnickou fakultu. A stalo se.
A přesto se nakonec má pýcha se rozbila na drobné kousíčky. To, za co jsem se tolik let dřela, se v okamžiku rozpadlo. Najednou jsem se rozpomněla i na své dětství. Jak já jsem toužila po pozornosti maminky a radovala jsem se z každého okamžiku s ní. Z každého objetí. Jak já jsem toužila po jejím pohlazení, po její pochvalně...
Proč na to v dospělosti člověk zapomíná?!
Zvoní telefon.
"Mami, jsi babička! Dnes se narodila Julenka. Važí 3,5 kila, je 52 centimetrů velká. Stav se zítra... Proč mlčíš, mami?"
"Já nemlčím, já pláču, holčičko."
Ale ve skutečnosti jsem chtěla říct: "Teď vidím, že had měl v břiše slona a v krabici byla ovečka. A proč liška chtěla být ochočená. A ty teď máš svou růží, o kterou budeš pečovat po celý svůj život. Kolika planetami jsem musela projít, než jsem to pochopila..."
P.S. S povolením autorky jsem použila fragment z povidky Dášenka mé milé kamarádky Šarloty Šetinové. Děkuji jí.
Verze pro autorské čtení:
PROZŘENÍ
Anežka se vdala a odstěhovala. Uklízím dívčí pokojíček a mou pozornost přitáhne krabička s nápisem MAMINCE. Otevřu ji. Vykoukne na mě srdíčko, nakreslené nejistou dětskou rukou. Vzpomínám, jak jsem jednou ten obrázek našla pod polštářem. Prohlédla jsem si ho a nechala ho ležet na posteli. Začínal nový den: rychle připravit svačinu pro Anežku a letět do práce. Večer jsem však ten obrázek na peřině už nenašla a zapomněla jsem na něj.
Vytáhnu další malůvku a k ní je připsáno: Mám tě ráda, maminko.
A ještě kytice květin a u ní: Pro mou nejmilovanější maminku.
Myslela jsem si, že se ty obrázky ztratily, ale ne. Anežka je ukládala do krabičky.
Ach, má Anežko, mé dítě. Vždyť já tě mám taky ráda. Jenže každodenní starosti mě pohltily, spolkly jako bažina. Díky bohu, tys byla nadaná holčička a všecko jsi zvládala lehce. Jsem na tebe hrdá. Vůbec nelituji, že jsem měla tři zaměstnání, abych mohla zaplatit tvou hudebku, tvůj balet, tvou výtvarku, tvou školu, kde vyučovali ti nejlepší učitelé.
Tak, co se ještě ukrývá v té krabičce? Fotoalbum. Je v něm celý Anežčin život, od narození až do promoce. Opravdu, Anežka je dar z nebes. Nikdy jsem s ní neměla starosti, všecko zvládala lehce. Pak jsem objevila sešitek s její povídkou. Zajímavé. Netušila jsem, že dcera něco psala. Jak krásná čeština, jaký krásný sloh. Povídka se jmenuje Stýskání po mamince. Čtu:
Anežka leží v postýlce. Sama v pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory. Velká květina si uzurpuje půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník láká pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu..
Ach, jak krásně píše má holčička, má Anežka, myslím si a čtu dál.
Maminko, pojď za mnou, prosím. Nenechávej mě tu. Jsou všude kolem. Mami, maminko, kde jsi? Ráno Anežka pomalinku otevře oči a rozhlédne se po pokoji… Uff… Nikde nikdo. Šťastná si spěchá pro pomazlení, alespoň na chvíli touží pobýt v bezpečí mateřské náruče. Mami, kde jsi? Nikdo se neozývá. Jen na stole je připravený namazaný rohlík a čaj. Maminka už musela do práce. Anežka si otře slzičku do rukávu. Pak červenou pastelkou nakreslí srdíčko a schová ho mamince pod polštář. To, aby ho našla, až půjde spát.
Odkládám dceřin notýsek a mé srdce puká žalem. Netušila jsem, jak Anežka prožívala samotu. Netušila jsem, že jí chybělo mé objetí, netušila jsem, jak toužila po mé lásce. Konečně rozumím, co znamenaly ty obrázky pro mě. Teď vím, proč jsem od ní dostala k narozeninám Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho. Už vidím, jak každý můj úspěch v čemkoliv vzal Anežce kousíček mateřského tepla a lásky. To, pro co jsem se tolik let dřela, se v okamžiku rozpadlo na drobné kousíčky.
Najednou jsem se rozpomněla i na své dětství. Jak jsem i já toužila po pozornosti maminky a radovala jsem se z každého okamžiku s ní. Z každého objetí. Jak já jsem toužila po jejím pohlazení, po její pochvale. Proč na to v dospělosti člověk zapomíná?!
Zvoní telefon.
„Mami, tak jsi babička! Dnes se narodila Julinka. Váží 3,5 kila a měří 52 centimetrů. Stav se zítra… Proč mlčíš, mami?“
„Já nemlčím, já pláču, holčičko.“
Ve skutečnosti jsem však chtěla říct: Teď vidím, že had měl v břiše slona a v krabici byla ovečka. A proč chtěla být liška ochočená. Ty teď máš svou růži, o kterou budeš pečovat po celý svůj život. Kolika planetami jsem musela projít, než jsem to pochopila…“
PROZŘENÍ
Anežka se vdala a odstěhovala. Uklízím dívčí pokojíček a mou pozornost přitáhne krabička s nápisem MAMINCE. Otevřu ji. Vykoukne na mě srdíčko, nakreslené nejistou dětskou rukou. Vzpomínám, jak jsem jednou ten obrázek našla pod polštářem. Prohlédla jsem si ho a nechala ho ležet na posteli. Začínal nový den: rychle připravit svačinu pro Anežku a letět do práce. Večer jsem však ten obrázek na peřině už nenašla a zapomněla jsem na něj.
Vytáhnu další malůvku a k ní je připsáno: Mám tě ráda, maminko.
A ještě kytice květin a u ní: Pro mou nejmilovanější maminku.
Myslela jsem si, že se ty obrázky ztratily, ale ne. Anežka je ukládala do krabičky.
Ach, má Anežko, mé dítě. Vždyť já tě mám taky ráda. Jenže každodenní starosti mě pohltily, spolkly jako bažina. Díky bohu, tys byla nadaná holčička a všecko jsi zvládala lehce. Jsem na tebe hrdá. Vůbec nelituji, že jsem měla tři zaměstnání, abych mohla zaplatit tvou hudebku, tvůj balet, tvou výtvarku, tvou školu, kde vyučovali ti nejlepší učitelé.
Tak, co se ještě ukrývá v té krabičce? Fotoalbum. Je v něm celý Anežčin život, od narození až do promoce. Opravdu, Anežka je dar z nebes. Nikdy jsem s ní neměla starosti, všecko zvládala lehce. Pak jsem objevila sešitek s její povídkou. Zajímavé. Netušila jsem, že dcera něco psala. Jak krásná čeština, jaký krásný sloh. Povídka se jmenuje Stýskání po mamince. Čtu:
Anežka leží v postýlce. Sama v pokojíčku. Ale právě že ne tak úplně sama. To je ta potíž. Paní Tma a Fantazie si zase hrají. Potvory. Velká květina si uzurpuje půlku místnosti svými zelenými vlasy. Vodník láká pentličkami blíž, aby mohl svou oběť stáhnout pod hladinu..
Ach, jak krásně píše má holčička, má Anežka, myslím si a čtu dál.
Maminko, pojď za mnou, prosím. Nenechávej mě tu. Jsou všude kolem. Mami, maminko, kde jsi? Ráno Anežka pomalinku otevře oči a rozhlédne se po pokoji… Uff… Nikde nikdo. Šťastná si spěchá pro pomazlení, alespoň na chvíli touží pobýt v bezpečí mateřské náruče. Mami, kde jsi? Nikdo se neozývá. Jen na stole je připravený namazaný rohlík a čaj. Maminka už musela do práce. Anežka si otře slzičku do rukávu. Pak červenou pastelkou nakreslí srdíčko a schová ho mamince pod polštář. To, aby ho našla, až půjde spát.
Odkládám dceřin notýsek a mé srdce puká žalem. Netušila jsem, jak Anežka prožívala samotu. Netušila jsem, že jí chybělo mé objetí, netušila jsem, jak toužila po mé lásce. Konečně rozumím, co znamenaly ty obrázky pro mě. Teď vím, proč jsem od ní dostala k narozeninám Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho. Už vidím, jak každý můj úspěch v čemkoliv vzal Anežce kousíček mateřského tepla a lásky. To, pro co jsem se tolik let dřela, se v okamžiku rozpadlo na drobné kousíčky.
Najednou jsem se rozpomněla i na své dětství. Jak jsem i já toužila po pozornosti maminky a radovala jsem se z každého okamžiku s ní. Z každého objetí. Jak já jsem toužila po jejím pohlazení, po její pochvale. Proč na to v dospělosti člověk zapomíná?!
Zvoní telefon.
„Mami, tak jsi babička! Dnes se narodila Julinka. Váží 3,5 kila a měří 52 centimetrů. Stav se zítra… Proč mlčíš, mami?“
„Já nemlčím, já pláču, holčičko.“
Ve skutečnosti jsem však chtěla říct: Teď vidím, že had měl v břiše slona a v krabici byla ovečka. A proč chtěla být liška ochočená. Ty teď máš svou růži, o kterou budeš pečovat po celý svůj život. Kolika planetami jsem musela projít, než jsem to pochopila…“
