 |
| Příběhy do šuplíku |
Když nepočítám svůj blog PŘÍBĚHY DO ŠUPLÍKU, kam jsem dával své povídky, nutno podotknout, že bez většího úspěchu se u mě toho moc nezměnilo ani po přesunu na sociální síť.
Souběžně jsem byl členem redakce malého časopisu, který se jmenoval HOKNA a vydával ho denní stacionář, kam jsem deset let jako vozíčkář chodil.
Název časopisu HOKNA měl hned několik významů. Pro naše účely to byl "hlas okna" proto HOKNA. I tento název byl však mírně zavádějící. Oficiální název stacionáře byl a je Okýnko nikoliv Okno. Takže podle mě to měla být spíš VITRÍNA vzhledem k tomu, kolik klientů se tam pohybovalo. Časopis vycházel každého čtvrt roku. Já jsem se staral o cestovatelské okénko a vtipy. Díky tomuto časopisu tvořenému na koleni v amatérských podmínkách jsem měl první oficiální pozitivní odezvu na své psaní.
Když jsem zaznamenal určitý zájem o mé texty, rozhodl jsem se učinit další postupný krok k mému velkému snu, stát se profesionálním spisovatelem a nebýt závislý na penězích od státu. Kontaktoval jsem tedy mailem knihovnu ve stejném městě kde se nacházel i výše zmíněný stacionář, domluvil si schůzku se dvěma knihovnicemi v prostorách okýnka vytěžil jsem z toho že jedna moje povídka visí na jejich webu, jako bonus jsem dostal deseti stránkový sešit mých povídek s názvem stíny duše.
To vše se mi podařilo v roce 2017. Stále jsem ale tušil, že můžu být ještě lepší, proto jsem několik týdnů hledal kurz autorského psaní na internetu po této době jsem to vzdal. Nic tam nebylo.
Jednou jsem sledoval Všechnopárty Karla Šípa a přišla tam ona, noblesní dáma v modrém Dana Emingerová, v tomto pořadu už jsem viděl spoustu zajímavých rozhovorů, ale tento jsem sledoval obzvlášť zaujatě, protože tahle žena pro mě byla jako dar z nebes vzhledem k mému velkému snu snu stát se profesionálním spisovatelem. Tato noblesní dáma v modrém totiž učí obyčejné lidi jako já autorskému psaní podle jednoho z velkých českých autorů Arnošta Lustiga. Po pořadu jsem paní Emingerovou kontaktoval a ona mě přijala mezi své žáky.
Na tomhle kurzu jsem zjistil že autorské psaní není jen radost a potěcha, ale také řehole a utrpení. Radost to je když ode mě učitelka nic velkého nečeká a dostávám relativně snadné úkoly, nebo píšu vlastní příběhy, které mě napadnou.
Řehole je to v tom, že správný spisovatel by měl psát pravidelně bez delších pauz, což se mi teď kvůli smrtelnému koronaviru celkem daří.
Utrpení je to v okamžiku, kdy nemám vlastní příběh, mám akutní potřebu psát a požádám svou lektorku, ať mi zadá úkol.
"OK deset patnáct vět na téma jaro."
Já v ten moment věděl, že jsem přesně tam, kde jsem být rozhodně nechtěl. Přesto jsem jí do messengeru napsal vše, co se mi v souvislosti s jarem vybaví. Pučící stromy, kvetoucí louky, zurčící voda, foukající vítr.
"To už tady bylo tisíckrát."
Zachvátila mě panika až hysterie, protože v tu chvíli jsem věděl, že má pravdu. Ale taky jsem věděl, že to, co jsem jí napsal o jaru a přírodě vůbec, je hodně málo pro mě jako spisovatele, ale pro mě jako člověka je to úplné maximum, jak můžu já ze své pozice přírodu vnímat. I takto povrchové vnímání pro mě je dost intenzivní.
Po několika argumentech a protiargumetech mi napsala mimo jiné: "Martine ty se jen vymlouváš."
V tu chvíli se mi chtělo řvát, protože jsem se opravdu na nic nevymlouval. Prostě mi příroda nejde, nikdy nešla, ale doufám, že časem půjde.
Nicméně jsme se nakonec dohodli, že jí pošlu detailní popis starých hodin. Sám jsem zvědavý, jak se to povede. Jestli ne, tak mám problém s popisy obecně. Uvidíme.
Toto je cesta mým psaním od pravěku až po dnešek.
