„Je zde cosi kouzelného,“ říkávala Eliška Přemyslovna vždy, když zavítala na Vyšehrad. „A povětří je tu zdravé, čerstvé! Ruka stvořitelova obdařila vyšehradské skály silami mocnými a dobrými.“Také proto Eliška trvala na tom, že zde přijme svůj křest její prvorozený syn, budoucí král.
Zamilovala si Vyšehrad již v době, kdy jako mladá dívka prchala před svou macechou. Nevlastní bratr ji zachránil ze spárů té fúrie a ukryl ve svém sídle. Tehdy i nyní.
Jen nepřítel je tentokrát mnohem silnější...
* * *
Září se chýlilo ke konci a za temnými obrysy smíchovských kopců zvolna dohoříval podzimní sluneční kotouč. Stejně tak dohasínalo světlo v očích královny Elišky.
Když naplno propukla její choroba, Jan Volek, probošt vyšehradský, ubytoval nemocnou sestru ve svém domě v proboštství. Levoboček, kterého milovala, jako vlastního bratra. Každý den si našel chvilku a zastavil se u jejího lůžka. Každý den přinášel do vázy čerstvé růže, Eliščiny oblíbené. Bolelo ho, vidět ji takhle slabou a bledou. Vždy jí pomáhal, téhle živelné divošce, která měla jazyk rychlejší myšlenky. Věděli oba, že souchotiny nemilosrdně udolají i tak pyšnou a kdysi krásnou ženu.
Král český, Jan Lucemburský, nechal vlastní manželku v bídě, když jí po roztržce připravil o rentu plynoucí z Mělníka a dalších věnných měst. A tak Eliška několik posledních let žila jen z milosti příbuzných.Pokaždé, když mohl, bratr Volek podal pomocnou ruku. Poskytl, na královské poměry velmi skromné družině královnině, celé horní patro proboštství. A povolal Marii, novicku ze Svatojiřského kláštera, aby pečovala o nemocnou královnu.
Marii bylo sedmnáct, stejně jako Eliščině nejstarší dceři. Tolik se jí stýskalo po dětech!
„Všechny mi vzali, Marie, všechny děti! A nikdy to manželovi neodpustím! Každý den ho proklínám!“
Marie, mladá zbožná dívka z dobré rodiny, se těchto řečí z úst královny lekala a často se, když to Eliška neviděla, křižovala.
* * *
 |
| Eliška Přemyslovna na Vyšehradě |
Té noci Eliška opět nemohla spát. S námahou se posadila na lůžku. Napila se z poháru odvaru z bylin a vyhlédla z okna do tmy. Snad ještě uvidím slunce nad řekou, pomyslela si. Oči se jí zalily slzami. Chtěla zavolat na Marii, ale jen se nadechla a vzápětí se rozkašlala. Do cínové mísy vychrlila krvavý hlen. Nemám už ani svůj hlas. A měla jsem kdy? Děti mi sebrali, majetek mi sebrali. O veškerou moc mě připravili. Ať jsem volala, prosila, hrozila. Nikdo neoslyšel. Nejprve macecha, pak vlastní sestra a švagr intrikovali proti mně. Nakonec zradil i manžel!
Upustila mísu na zem a přitiskla si dlaně k hrudi. Uvnitř jakoby ji to trhalo na kusy. Marie uslyšela hluk a vešla s čistou mísou. Podala ji královně a chystala se odklidit krvavé stopy na podlaze.
„Nech toho a posaď se u mne, Marie,“ zašeptala královna. „Stále myslím na svého syna Karla. Ve snách často vídám nad jeho hlavou tetu Anežku. Patronka moje vždy varovala před všelikým nebezpečím a já se o něho bojím. Neboť vím, že i jeho vlastní otec by byl schopen mu ublížit.“
Slza skanula po tváři.
„Kéž zrádná duše Jana Lucemburka propadne peklu!“
„Má paní!“ polekala se Marie, „takové rouhání! Myslete na spásu svojí duše! Vždyť času…“ nedořekla, zarazila se.
„Vím, času mnoho nezbývá…“ dořekla Eliška. „Ale dost mám ještě síly na to, abych proklela den, kdy jsem se stala jeho ženou! Ale, co naplat?“ povzdechla si. „Milovala jsem tehdy svého muže!“ Oči jí zaplály. „Všechny své muže jsem milovala!“
Světlo svící ozářilo bledý obličej. Do tváří se jí vrátil ruměnec. Jakoby zčistajasna omládla, pomyslela si Marie a ruka jí vylétla, aby se pokřižovala. Eliška po ní šlehla divokým pohledem a Marie nechala ruku zase klesnout.
„Jen nevím, jestli jsem za život více milovala, nebo nenáviděla. A za to teď musím zaplatit, milá Marie.“
Položila hlavu na polštáře a před očima novicky se opět proměnila v bledou strhanou ženu, kterou přepadl další záchvat kašle.
„Pošli pro mého bratra,“ zasípala. „Chci se vyzpovídat.“
* * *
Jan Volek pomohl královně se zpovědí. Nehleděli na protokol a povídali si jako bratr a sestra. Když přišla řeč na Lucemburka, Eliška se rozplakala.
„Nikdy naší zemi nerozuměl. A nikdy se nesnažil porozumět ani mně. Jen samé ústrky od něho! A já mu přitom sedm dětí dala! Ten bídák, bídák, bídák!“ opakovala stále dokola.
Jan Volek dobře věděl, jakou trýzeň způsobuje Elišce nenávist. Ale rovněž věděl, že bude třeba přistoupit k posledním věcem člověka zde na zemi.
Vzal Elišku za ruku a tiše promluvil: „Znám tvou bolest, má drahá sestro. Bůh naložil na tebe úkol nelehký. Ale ve jménu tvých dětí, nastává už čas odpustit. Odpustit křivdy, kterých se na tobě manžel dopustil. A dále ve jménu našich slavných předků, zejména milosrdné tety Anežky, zapřísahám tě, abys odpustila i všem svým nepřátelům. Neobtěžkávej svou krásnou duši posledním hříchem.“
Přikývla a zašeptala: „Odpouštím, neboť více sil nenávidět už nemám.“
Políbil ji na čelo.
„Děkuji, Eliško! A já ti zde slibuji, že budu pokračovat v tvé bohulibé snaze o svatořečení Anežky!“ Usmála se. Anežka byla její anděl strážný. Dávno mrtvá teta, která o několik zázraků se zasloužila a mnoho varovných znamení dala své neteři. Jednou bude jistě prohlášena za svatou!
„Nyní jsi smířená s životem svým a já vím,“ pokračoval Jan, „ že tvá duše vejde čistá do království nebeského. A až ten den nastane, Vltava se pro tvou slávu zahalí do barvy tvých milovaných růží.“ Eliška vděčně stiskla bratrovu ruku.
Jan Volek smočil prsty v nádobce s olivovým olejem.
„Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“
Při těch slovech pomazal Elišku Přemyslovnu požehnaným olejem. Eliška zavřela oči a v tu chvíli spatřila slunce nad Vyšehradem. Bylo tak jasné a tak blízko, jako ještě nikdy…
* * *
Karel stál na kamenném dláždění před proboštstvím a díval se do údolí na řeku. V zapadajícím slunci se hladina Vltavy zabarvila dorůžova. Zvláštní, pomyslel si. V téhle zemi, kam jsem po dlouhých letech přišel, jsem zatím všude byl jako cizinec, neznaje řeč ani obyčeje místní. Ale zde, na Vyšehradě, jakoby milující náruč vítala svého syna. Jakoby matčin duch na tomto místě stále prodléval. „Je zde cosi kouzelného,“ zašeptal budoucí král a císař.
