Želva Žofie rozlepila ospalé oči. Byl krásný den, jako stvořený dělat to samé, co posledních šedesát let jejího života. Vstát, opláchnout si čumák, snídaně (samo sebou to stejné co včera, předevčírem či kdykoliv předtím), popadnout skládací lehátko, vyvalit se na pláž, k poledni zdlábnout oběd, jít zas na pláž, večeře, koupel a spánek.Takže, kde jsme to skončili? ANO! Žofka vstala a po snídani se vykutálela na pláž. Letěla kolem jepice Julie, v tlapičkách držela kus okapu a málem želvu sejmula.
„Dávej pozor, ty moucho praštěná!“
„Och pardon, je to těžké, neviděla jsem tě.“
„Kam to vůbec táhneš?“ měřila Julii pohledem.
„Na kraj tůně. Chci postavit tobogán, ať je nějaká legrace. Přidáš se?“
„NE!“
Druhý den se to celé opakovalo.
„Kam táhneš tu trubku?“
„Stavím velkou skluzavku, zbývá mi už jen pár dní života. V pondělí jsem se narodila, v úterý se rozlétala a rovnou začala stavět. Víš, v pátek mám funus, tak se chci stihnout sklouznout. Opravdu nechceš jít se mnou?“ vybízela jepice želvu. Žofka se udivením zakuckala, ale nakonec stejně odmítla. Celou noc pak nezamhouřila oko, nedala jí spát rozdílnost života. Je vůči Julii tak nespravedlivý!
Ráno tedy vstala, utrhla ze střechy svůj okap a šla vyčkávat na pláž, až kolem opět poletí jepice. Čeká, čeká, stále nic. Bude skoro oběd. Najednou kolem letí pět černě oděných jepic.
„Dobré poledne jepice, neviděli jste Julii? Čekám tu na ní celé dopoledne.“
„Dobré poledne, letíme jí akorát na pohřeb, včera večer jí zavalil okap.“
Ponaučení: Nikdy nevystupuj z rutiny, nebo umřeš dřív, než máš.
