Mám ráda přívěšky na klíče. A u těch mých klíčů je jich spousta. Tedy, mám taky důmyslný řetězec různých karabinek a karabin, na které se zavěšují další karabinky a kroužky tak, aby se každý klíč či klíček dal pohotově oddělat, když je třeba. V podstatě to zas tak moc často třeba není, ale někdy přece. Tak třeba teď nám na bráně visí pořádný zámek na kolo.Brána nějak přestala komunikovat se svým elektronickým čipem, i když mačkáme číselný kód jak zběsilé. Už jsem volala pana Carnala, co vypadá jako Bolek Polívka zamlada, ale ten ještě nepřišel.
Carnala volám pokaždé, když se s bránou něco s elektroickým kódem a čipem děje.
V předcházejících letech za to mohl vždycky Petr. Úspěšně jsem to před ním tajila, protože by těžko snesl pomyšlení, že musíme vypláznout 400 franků za opravu jen proto, že se vždycky rozjede při sekání trávy vyžínačem značky Stihl a přesekne spojení. Nevěřícně jsem vždycky jakoby kroutila hlavou a říkala, že teda fakt nevím, jak je to možné.
Letos se to stalo tak nějak samovolně. Brána má svoje léta a svoje vrtochy jako každý, kdo musí monotóně dělat nepřetržitě to samé pořád dokola.
Inu, došla jsem teda do naší konečně uklizené garáže, vytáhla ten nejmasivnější zámek na kolo, zajistila obě ramena brány a je to.
Jenže je problém, klíček k zámku je jen jeden. Takže kdyby kdokoliv jiný z rodiny kromě mne chtěl nyní odejít, musí si vyháknout ten malej klíček k tomuhle zámku na kolo z mého důmyslného svazku všech ostatních karabin a kroužků mezi kterými jsou i různé přívěšky ke klíčům.
Přívěšky se kupí v průběhu let a váha mého svazku s klíči utěšeně roste.
Na letišti se vždycky diví, když hrábnu do kapsy a hodím to do kastlíku, kam se musí dávat všechno kovové, než si vás projede detektor, kterým musíte projít a ten co to všechno sleduje na obrazovce vidí i vaše spoďáry.
Přesně tuhle fázi ovšem těm zaměstnancům na letišti vůbec nezávidím. Ty špeky kolem pupku, prsa dole, rachitický hrudníčky … Ještěže ten scanner nepřejímá pachy.
Na mých klíčích je stříbrný kruhový přívěšek, kde bývalo napsáno na papírovém štítku “Nejlepší maminka”. Tenhle titul důležitější než maturita je už pryč. Odlepil se kdysi a já trochu podezřívám své děti, že se neodlepil sám, ale po nějaké hádce s ratolestmi prostě zmizel. Jak titul, tak štítek. Teď funguje přívešek jako zrcátko, když ho trochu vyleštím.
Je tam také mašlička, která patřila k přívěsku, co dělaly holky ve škole a dostala jsem ji k nějakému svátku.
Pak přibyl přívěšek od kamarádky Lucky, která mi je nablízku, kdykoliv je třeba. Na tom přívěsku od ní je pozlacený klíček s kulatým plíškem, kde je napsáno „Saint Christopher Protect us“. Lucka si moc přála, aby se mi povedlo vybrat v Česku chalupu, kam se budu vracet, až mi přibudou na čele vrásky. No a povedlo se. Našla jsem takové místo.
V letošním roce jsem si přidala na klíče ještě jeden přívěšek, ale tenhle nebyl určený pro mne.
Dostal ho Petr. Byl zatavený v jednom přání a v něm přidaný text k 50. narozeninám. Vím přesně, kteří kamarádi to přání Petrovi dali a oni se ozvou, až si tohle přečtou, ale jinak si jejich jména nechám pro sebe.
Měli jsme krásnou oslavu a Petr byl v tu dobu opravdu šťastný. Vše se povedlo. Hrálo se, zpívalo, lezlo do koruny sedmdesátiletého cedru, který máme na zahradě a kam kamarádi schovali pro Petra dárek – několik lahví vína. Byl nahoře s pomocí lan raz dva a náramně spokojeně bral lahve uložené v košíku dolů. My to jen sledovali zezdola, jak mu to jde a drželi si palce, aby se nepřerazil. No – možná nám šlo v tu chvíli taky o to víno. Nachystali jsme taky na tu oslavu v morseovce několik úkolů, protože padesátka, to není zadarmo. Ty roky se museli prožít, tak ani úkoly nemohly být jednoduché.
Já teď držím ten přívěsek. Je na něm napsáno Forever young – Být stále mlád. Není to jen písnička skupiny Alphaville. A není to ani remix téhle písně přetavené v hezký duet Leoše Mareše a Karla Gotta. Forever young je vlastně přání asi každého, koho znám a komu časem zestříbří vlasy. I já je budu jednou možná stříbrné mít. Přívěšek ale dostal Petr a já ho našla mezi ostatními věcmi, se kterými jsem se musela vypořádat, když odešel.
Snad se nebude zlobit ani on, ani moji kamarádi, kteří ho Petrovi dali, že ho mám.
Letos mi táhne taky na padesátku, tak snad je to ok. No, a mně u toho vlastně napadlo, že to tak u Petra vlastně je. Zatímco my ostatní tu zápasíme se všedností, a budou nám přibývat roky a bolet kolena, Petr bude stále mlád. Uvidím ho totiž už pořád tak, jak vypadal, když byla ta oslava. Spokojený, šťastný, s námi.
Neuvidím ho zestárnout. Ten přívěšek ale na klíčích nechám. Připomíná ty dobré chvíle.
Cartigny 29.4.2020
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
