Prohlížíme si fotky, Lukáš o nich celkem svižně vypráví, ale u jedné hromádky zvolní. Je na nich rodina z etnika Hmongů, četně zastoupených právě na severu. Ukazuje mi například Mama Či, která jim dělala průvodkyni v horách okolo Sa Pa a nakonec u její rodiny strávili i noc. Na jedné fotce Mama Či drží jako rodinný poklad fotky jiných cestovatelů, kteří u ní kdy přespali.
Lukáš pokračuje s fotkami dále, ale vyhrknu: „Počkej, vrať to!“ A nahlas odhaluji svůj nápad: „Co kdybys taky vytiskl pár fotek a já zkusím Mama Či ve Vietnamu najít.“
Padlo to na úrodnou půdu a pár týdnů poté i s fotkami odlétám do Vietnamu.
Po oklepání z prvotních kulturních šoků se přesouváme do Sa Pa. Hned při první procházce začínám svou detektivní hru. Zastavil jsem na ulici pár žen v typických hmongských oděvech, ukazuji fotky a ptám se na Mama Či. Bohužel ji prý neznají a snaží se mi prodat suvenýry. Slušně odmítám, jdu dál a ptám se dalších podobných žen. Dostalo se mi odpovědi „Hmm, tu neznáme. Ale možná tady bude zítra.“ Odpověď mě zarazila a nejprve jsem si myslel, že se špatně vyjádřili. Až později jsem pochopil, že podobné odmítavé odpovědi jsou součástí konkurenčních tahanic o turisty. S Michalem a Dankou jsme prozkoumali městečko a začali hledat nějakou průvodkyni na podobný trek, který zažil Lukáš. Odchytla si nás jistá Mama Sa, která svým jistým vystupování dávala vědět, že ona je šéfka. Mama Či prý také nezná a na trek nám domluvila svou sestru Vuvi.
Druhý den se setkáváme s Vuvi a po rychlém usmlouvání ceny na třetinu vyrážíme do kopců. I ona umí docela dobře anglicky, po cestě ochotně ukazuje, kde mají nemocnici, z čeho dělají indigo barvivo, jak vypadá čajovník a tak dále. Po chvíli jí ale někdo zavolá (všichni tam mají smartphony) a její výraz náhle ztuhne. Po telefonátu se na mě otočí a skoro s pláčem spustí: „Vy se mnou nepůjdete domů a já nepřinesu peníze a sestra na mě bude naštvaná.“
Ptám se jí, co je to za hloupost, vždyť s ní jdeme a hodláme s ní zůstat celý den.
„No ale vy když potkáte Mama Či, tak odejdete s ní a já nepřinesu peníze a sestra na mě bude naštvaná.“ Odvětím, že přece Mama Či nikdo nezná, i ona to tvrdila. Nebo ji snad máme opravdu potkat? Vuvi stále intenzivně zoufale: „Ne, ale když ji potkáte, tak s ní odejdete a já …“
Asi už máte obrázek, co stále dokola opakovala.
Po několika minutách Vuviina nářku Danka s nadsázkou vtipkuje, že jsem málem způsobil mezinárodní incident a pokračovali jsme dále. Vuvi jsem si nevšímal, vytvořili jsme rozestupy a každý se mlčky zajímal o něco jiného po cestě. Když jsem dofotil krásného pavouka s varovnými vzory, v dálce jsem si všiml další ženy se vzory hmongskými, jak jde po cestě proti nám. Nic neobvyklého, říkám si a nevěnoval jsem tomu moc pozornost.
Naše Vuvi se s ní mezitím zapovídala. Pomalu jsem k nim došel a ta druhá žena se na mě otočila a povídá: „Prý mě hledáš?“
Mama Či i po těch pár letech Lukáše na fotkách poznala, smála se a spolu s ní se smála i Vuvi, která na fotkách poznávala i další tváře. Když jsme zamávali Mama Či na rozloučenou, Vuvi se konečně uklidnila a později každému upletla z trávy zvířecí motivy.
Na začátku bylo malé nepochopení, odmítám ale označení mezinárodní incident 😊. Vuvi jsem neměl nic za zlé, měla obavu o výdělek. A přeci jen jsem sled událostí spustil já a nikdo jiný. A podobných situací nás potkala celá řada. Je to prostě střet dvou rozdílných kultur, které o sobě moc neví. Často tak za zoufalou či nerudnou reakcí není zlý úmysl, ale pouhé nedorozumění. Proto mějte nadhled a dívejte se na situace i z té druhé strany. Zároveň se nebojte jít do neprobádaných vod. Donutí vás to více přemýšlet a často vás to zavede na zajímavá místa a přinese nečekané zážitky.
