Tak to je bomba! zaradovala jsem se. Davida Vávru jsem díky Daně už jednou potkala v jeho domovském Divadle Dobeška, ale mít ho celý večer jen tak pro sebe, to se nestává každý den.
Úderem osmé jsem se tedy spolu s další dvacítkou natěšených psavců pohodlně usadila v konferenčním sále a čekala na muže mnoha profesí, které začínají od A jako architekt a vedou přes H jako herec, S jako Sklepák až k Z jako Znalec, třeba šumných měst nebo Nového Zélandu, kde hledal stopy českých stavitelů a architektů.
Než se David Vávra pustil do promítání fotografií se zasvěceným komentářem, upřel svůj pohled na počítač. „Já si s technikou moc nerozumím. Můžete mi to někdo klikat?“ zeptal se. Moje duše zaplesala. „Samozřejmě!“ nezaváhala jsem ani vteřinu a přesunula se do blízkosti Mistra.
„Uděláme to jako u nás v divadle. Já takhle lusknu a vy kliknete.“
David Vávra báječně hovořil o tom, jak vnímal dobu koronavirovou, jaké to je procházet se po zcela prázdném Karlově mostě, jak přistupoval ke svým architektonickým projektům nebo proč považuje kladenského rodáka Antonína Raymonda, tvořícího v Japonsku i Americe, za jednoho z nejplodnějších a nejoriginálnějších českých architektů 20. století.
Zatímco mu všichni přítomní sto dvacet minut doslova viseli na rtech, já s dychtivostí hravého psa, kterému majitelé házejí tenisový míček, sledovala hlavně Davidovu ruku, abych přesně na povel jemně ťukla do klávesnice. Konečný dojem je přece důležitý! A že nám to šlo! Stačilo jen naznačit a klik! Už tam byl další obrázek – třeba divadelní scéna, zajímavě řešená restaurace, ale i most, knihovna nebo originální skleničky… Široký záběr architektonických a designových prací byl impozantní.
„Děkuji vám,“ podal mi David Vávra ruku, zatímco se dlouhý závěrečný potlesk rozléhal místností.
„Není zač! Teď si mohu do svého životopisu připsat další bod: osobní asistentka Davida Vávry.“
Povytáhl obočí a varovně zvedl prst.
„Ale jen na dvě hodiny!“
