Jenže v Jáchymové leje a skrz mlhu není vidět na krok. Místo prvního výšlapu tedy jedeme autobusem na Boží Dar, že se pak uvidí. Všem je zima a zatím se nesměje vůbec nikdo.
„Na Klínovec to máte nejlepší tamtou pěšinou podél hranic,“ poradí nám řidič autobusu, když zaslechne naše dohady nad nejsnadnější trasou.
„Vede přírodou a nepotkáte tam nohu.“
Poslechneme ho a i přes nečas se vydáváme na cestu.
Déšť najednou ustává, nebe se rozjasňuje, zvolna taje i mrzutá nálada a my si konečně začínáme užívat krásu hor.
Asi po hodině svižné chůze se před námi objeví městečko. „Hurá, dáme si pivo,“ zajásáme téměř jednohlasně.
Jenže jsme v Oberwiesenthalu, v toho času zakázané cizině. Na jednu stranu se nás zmocňuje zvláštní euforie z překročení nedovoleného, ale zároveň si uvědomujeme, že pokud narazíme na celníky, můžeme klidně skončit i v karanténě.Takže pivo holt počká, teď se odsud hlavně rychle vymotat zpátky do bezpečí domoviny. Přechod pro pěší má být naštěstí můstek přes řeku někde tady ve městě.
Po chvíli bloudění ho skutečně vidíme. Je sice celý omotaný policejní páskou, takže neprůchozí, ale nějak se už prosmykneme.
„Teď hlavně, aby tam nebyli ty celníci nebo policajti,“ zahlásí někdo.
Přicházíme blíž a… bože, jsou tam. Tři ve žlutých reflexních vestách. Sledují nás a cosi německy volají. Co teď, jakoby nic se otočit a šlapat kilometry zpátky, nebo je zkusíme nějak umluvit?
„No nic, jdeme,“ rozhodneme se nakonec pro druhou variantu a loudáme se k zátarasům.
Sílící hlasy zní najednou kupodivu celkem přátelsky a my teprve těsně na přechodu rozeznáváme, že žluté vesty nejsou policie ani celníci, ale parta podnikavých Vietnamců, co si na dočasně opuštěné hranici otevřela pro Němce stánek s cigaretami a potřebovala být v krušnohorských mlhách dobře vidět.
