Můj ranní rituál je snídaně v kavárně. Ráno se vypotácím z hotelu a v některé z nejbližších kaváren si dám čerstvý croissant a kafe, přečtu zprávy a pozoruji lidi kolem. Žádný spěch a kvalt. Kvaltování hodno hovada jest.
Má francouzština se díky kavárně rapidně zlepšuje - už jsem zvládla bon jour, bon soir, merci, silvuple (což nevím jak se píše), café au lait, en croissant a poslední úspěch je olalá... Tuhle frázi mám naposlouchanou z autobusu. Dlouho jsem dumala, odkud je mi povědomá. Je z Rumcajse, kde olalá tak úžasně vyslovuje knížepán...
Připadám si díky používání těch asi 5 francouzských slov děsně světově. Ovšem když se mě pán v kavárně zeptal, kolik je mi let, tak jediné číslo, které mě napadlo, bylo trente - 30. Samozřejmě, že to nebylo kvůli tomu, že bych si chtěla ubrat věk, ale jiné číslo bohužel neznám. Takže s tou světovostí to zase nebude tak valné.
Co se týče vína, hloupě jsem si zapomněla přibalit do kufru vývrtku a nemám, jak otevřít koupenou láhev. Nabízí se samozřejmě možnost dát si víno v hospodě.
Míry jsou le verre (to je takový pidižvík - 1 dcl) a le pot, což je půllitrový džbánek. Místní červené Cote du Rhone rozhodně stojí za le pot. Jenže diety od zaměstnavatele nejsou žádný zázrak a mnoho le pot z nich člověk nepořídí.
Znám dvě metody mé kamarádky, doporučené pro otevírání lahve na cestách, když nemáte vývrtku. Dámská metoda zvaná metoda Edelmannové spočívá v tom, že opačným koncem zubního kartáčku zarazíme vší silou zátku do hrdla lahve. Tlakovému efektu a vymalování hotelového pokoje červeným vínem je nutno předejít obalením láhve igelitkou, ve které jsme víno přinesli z obchodu. Fleku na koberci zabráníme lokalizací otevírací operace do koupelny.
Metoda pánská zvaná Edelmann oproti tomu pracuje s opačným koncem lahve. V levé ruce pevně držíme láhev a pánskou polobotkou energicky mlátíme podpatkem do jejího dna. Úkon opakujeme tak dlouho, až s úžasem shledáme, že zátka pozvolna vyjíždí z hrdla ven. Metoda je fyzicky náročnější a dámské lodičky ani turistická obuv, bohužel, nejsou použitelné.
Kouzlo je v tom, že pánská polobotka se obvykle nachází v kompletu se svým nositelem, takže popsanou operaci žena nemusí osobně provádět, ale lze ji pouze s obdivem sledovat. Já ovšem v Lyonu žádnou pánskou polobotku, ani chlapa k dispozici nemám. Jdu proto statečně do koupelny vyzbrojena lahví vína, kartáčkem na zuby, igelitkou a také svlečená do prádla (přece si nezničím džíny, kdyby to stříkalo). Jenže špunt drží jak židovská víra, ani se nehne, ať jsem do něj kartáčkem buším jakkoli.
Po pár minutách marné kartáčkové snahy mi pohled padne na velké zrcadlo na zdi. Co si budeme zastírat, nic moc. Vypadám jako blbec - sedím na zemi v koupelně, zpocená, ve spoďárách. Kartáček na zuby a flaška obalená v igelitu a navíc v pokoji nejsou skleničky, jen plastový kelímek.
Ježišmarjá, co to dělám? A Cote du Rhone do kelímku na zuby, to je přece nejhorší potupa! Takhle ne. Navlékám znovu džíny a kráčím hrdě do recepce požádat o otevření lahve a skleničku.
Chudák recepční na mě kouká a moc nechápe. Ptá se, jestli mám na pokoji návštěvu a potřebuji skleničky dvě. Nikoli, monsieur, nevodím si na pokoj pánské návštěvy a hodlám si svou láhev vypít zcela sama! Můžete si o mně myslet, co chcete. Beru skleničku a otevřenou lahev a odcházím středem.
Francouzské víno bylo super, ale doufám, že příště už vývrtku nezapomenu. A musím poreferovat kámošce, že existuje i třetí metoda, co nevyžaduje fyzické úsilí, kartáček ani polobotku.
