A protože ten zákon nebyl nikdy zrušen, každý vzduchoplavec se stane po svém prvním letu šlechticem a krev mu zmodrá. Jen s tou půdou to už dnes úplně nefunguje.
„Startujeme zítra v sedm z Vypichu,“ zavolala kamarádka Hanka v pondělí odpoledne. Je polovina května a já si konečně užiju svůj narozeninový dárek.
Úterní rozbřesk soutěží o nejkrásnější ráno roku. Pofukuje mírný větřík. Ranní slunce zaplavuje měkkým světlem naše nedočkavé tváře. Jeho paprsky začínají hřát a slibují, že za chvíli se do toho opřou pořádně.
Na louce u zdi obory Hvězda rozbalují pilot Richard a kluk ve slaměném klobouku balon. My ostatní pomáháme, tady něco přidržet, támhle něco popotáhnout. Stačí dvacet minut a balon je připraven. „Honem, nastupuj, ať neletíme bez tebe“.
Chytnu se, přehoupnu přes okraj a jsem v koši. Spolu se mnou kamarádky Míša s Hankou, pilot a tři lahve s plynem. Plynové hořáky zahučí a balon se kousek vznese. Hořáky hučí víc a víc a balon stoupá. Kluk pod námi se zmenšuje, ze stromů se stávají zelená klubíčka a z aut angličáky.
Pilot Richard zaloví ve své tašce a vyndá skleničky a láhev sektu. „Tak, dámy, připijte si na váš nově získaný šlechtický stav.“
Sekt chutná výtečně. Balon se vznáší vzduchem, svět kolem se zklidnil, ticho přehlušuje jen hučení hořáků. Okouzleně pozorujeme město pod námi.
„Hele, Motol!“
„To je Plzeňská?“
„Koukej na Strahov, ten je fakt veliký.“
„Jé, Smícháč, a támhle jede vlak na Beroun.“
„Ty jo, to jsem netušila, že u Císařské louky kotví tolik hausbótů. Jéé, a támhle na nás mávají.“
„Vždyť jsme už úplně na hladině! A nad námi Vyšehrad! Fakt ten balon dokážete tak rychle zvednout?“
„Dívej, pode mnou je rotunda.“
„Praha je opravdu krásná.“
„Ahóój, vy tam na Nuseláku!“
„Co je tamto? Grébovka? A tam? Je to Eden?“
„Vidíte to auto s vlekem tam dole na parkovišti? To jsou naši. Mávejte!“
Dvě hodiny utekly jako vítr. Jsme na jihovýchodním konci Prahy. Dobrodružství pomalu končí. „Dámy, připravte se na přistání.“
Odteď mě oslovujte jako Hanu von Kbely.
