Určitě jste se s ním už setkali. S uhoněným člověkem, nacházejícím se uprostřed závodu odnikud nikam. S nepřítomným pohledem, neklidným, věčně hledajícím. Má to tak celý život. Není šťastný, ani vyloženě nešťastný. Stále hledá.Není nic neobvyklého, pokud jste i vy sami na sklonku svého žití znaveni z toho věčného štvaní se za něčím, z věčného neklidu, ze všeho toho hledání všehomíra.
Anebo se naopak zadaří. Potkáte tu pravou, hory se zazelenají, ptáci začnou zpívat jako o život. Ona je pro vás princeznou, středobodem vašeho světa, vaším vesmírem. A nezáleží na tom, že už jí dávno zbělely vlasy. Je pro vás spřízněnou duší a duši barva vlasů nezajímá. Svět se točí dál, vy dva jste však v harmonii. Našli jste jeden druhého, našli jste klid. Jedete si na svém obláčku okouzlení jednoho druhým a své vzájemnosti a nedáte si jej ničím a nikým vzít.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč tomu tak je?
Staří Řekové věřili, že lidé kdysi měli čtyři ruce a čtyři nohy a hlavu se dvěma tvářemi. Byli silní a neporazitelní. Časem se bohové začali bát, že by je lidé mohli přestat dostatečně uctívat a přesekli je. Přepůlené části našich předků tak začaly trpět a zoufale toužit po svém druhém já.
Říká se, že když se ty dvě půlky najdou, rozumí si i beze slov.
Až příště potkáte toho pána s výrazem štvance, budete už dobře vědět. Svou druhou polovinu zatím nenašel. Přejmu mu, ať se tak brzy stane. Všichni jsme na začátku našeho života nepopsaný list. Hledáme si svou cestu. Hledáme svůj protipól, druhou polovinu svojí duše.
Ti šťastnější ji naleznou již během jednoho života.
