Dlouho mě nic nenapadalo, až se stalo něco, z čeho nemohu spustit pozornost. Tento text použiji jako nádobu, kterou naplním svým momentálním rozpoložením. Na konci vše uzavřu víčkem a nechám spát. Páč je to událost pro všechny tak nevyhnutelná.Vrátím se ke konci září minulého roku, kdy jsem poprvé odjížděla do Plzně. Vstříc novému životu na vysoké škole.
„Tak co Michalko, máš všechno?“ ptá se babička mezi dveřmi a podává mi igelitku s ovocem.
„Určitě ano, babi, děkuju ti za dobroty.“
„Dojdi ještě pozdravit dědu do kuchyně,“ nabádá mě mamka.
„Myslíš, že z toho něco pobere? Už jdu.“
V čele za stolem sedí staroušek, mamky taťka. „Ahoj dědo, už odjíždím do Plzně… na tu vejšku, víš?“
Děda se na mě ne úplně chápavě podívá. „No… tak se měj hezky, ahoj.“
Dopadlo to tak, jak jsem čekala.
Za posledních pár let se mu rozjel Parkinson a stařecká demence. V tomhle věku je to buď na stejné vlně, nebo se to zhoršuje. Za mě se toho vlastně moc nezměnilo, stále sedí na svém čestném místě. Teď jako před nemocí, vlastně jako kdykoliv předtím, co si pamatuji. Jen babička vypadá ustaraněji. Přes svou tvrdou kůrku ale nedává nic znát. Nechce nás ničím zneklidňovat.
Domů jsem jezdila jednou až dvakrát do měsíce. Škola mě naplňuje, ta široká škála možností, nových zkušeností, jeden velký BOOM! O novém okruhu zajímavých lidí nemluvě. I ten malý pokoj na koleji je naprosto k sežrání. Být zcela sama sobě paní má něco do sebe.
Ač mě doma nikdy nijak neomezovali, tohle je prostě bomba. O to víc mě začátkem března semlela nastávající karanténa, zavření školy a můj návrat domů na dobu neurčitou.
Doma to mám samo sebou taky ráda, ale mým momentálním pohonem byla Plzeň.
Co se dá dělat…
Doma se zastavil čas, studium na dálku stálo za starou bačkoru. Jeden den jak druhý. Snažila jsem se být aktivní, nepropadat otrávenosti a být vděčná za to, že jsme všichni zdraví. Toulky po přírodě s naším psem, kreslení, přesazování květin, hrabošení na zahrádce, taky jsem začala běhat. Ale někde hluboko v duši se mi stále strašně stýskalo po spontánnosti a různorodosti plzeňských dnů.
Z dědy se postupně stával ležák, tedy lépe řečeno sedák. Nohy už ho neunesly, takže ho babička přepravovala pomocí vozíčku.
Víte, s dědou jsme k sobě cestu nikdy úplně nenašli. Je to složité. Ale pro babičku bych do ohně skočila. Je to lvice, nejsilnější člen naší rodiny se srdcem tak velkým, že si tam můžeme sednout do velkého kruhu a hrát na tichou poštu. Vlastně můžu s mrazivým klidem říct, že kdyby se stal sebevětší průšvih a já potřebovala zakopat mrtvoly, babička vezme do jedné ruky lopatu, do druhé svačinu a půjde bez řečí se mnou.
O dědu se starala sama. Pomoc od nás nikdy nechtěla. Jaký to pro ni musel být záhul, to jsem zjistila až tehdy, když jí ruplo v zádech a nemohla dědu ukládat a tahat z postele. Náš baráček jsem okupovala každý den, tudíž jsem babi byla k dispozici jak ráno a večer, tak přes odpoledne, kdy se děda dával spát.
Po čase si vše sedlo a babiččina záda polevila. Ale této nově nabyté funkce jsem se nechtěla vzdát. Párkrát mi děda řekl i něco smysluplného. Do toho za námi jezdila ségra s malým, před pár týdny narozeným synovečkem. To babi s tetou (která s námi skrz její špatný zdravotní stav odjakživa bydlí) vždy pookřály. I děda se na něj občas zasmál a vypadalo, že vše dobře chápe. Takový čerstvý příval nové energie.
Stav nouze pomalu ustal a já jsem potřebovala odjet na týden do Plzně.
Nakonec jsem tam zkejsla čtrnáct dní.
Po návratu domů jsem se vrátila k tomu, co jsem dělala před odjezdem. Cítila jsem se dobře, na tom správném místě. Hodně se toho přes karanténu změnilo a já můžu upřímně říct, že jsem se domů opravdu těšila. Nějak jsme k sobě více přirostli. Jak s našima, tak s posádkou bydlící pod námi (babi, děda a teta).
Chyběly mi společné večery, babiččina paličatost, hromadné popíjení kávy i jistý kontakt s dědou, kterého jsem se na začátku tolik děsila. Už mi nepřišel tak prázdný. Děda se občas rozpomněl a říkal mi šmudlíku, jako když mi bylo pět. A to už je sakra dávno.
Víte, neuznávám náboženství, víru v Boha, žití podle někým předem určených pravidel. Nějaké vyšší síly jsou, ale ne v takovéto formě. Věřím ve zdravý lidský rozum každého z nás, že nic se neděje jen tak a vše má pro nás důležitější zprávu, než se na první pohled zdá.
Děda zemřel 9. června v posteli, kam jsme ho s babičkou uložili. Tehdy jsme se doma nějakou „náhodou“ ochomýtali všichni. Takhle si to babička přála: doma, bez nemocnice a v kruhu rodiny. Blíž než za „doby karanténní“ jsem dědovi nikdy nebyla a jsem ráda, že jsem mu v posledních dnech mohla být na blízku.
Teď bude vše jinak, hlavně pro naši milovanou babičku, kterou jsem ten den viděla poprvé plakat. Ale něco vám řeknu: my ji v tom nenecháme. Jsme berla jeden pro druhého. Kruh členů stejné krve, kteří nikoho nenechají spadnout na zem. Jsme rodina. A o tom to možná celé je. Být silný pro ty, kteří nám jsou nejblíž. Být tu tehdy, až ostatní odejdou, a vědět, že jsme tu správně.
Osobně si myslím, že smrt není žádný konec, ba naopak. Ale rozhodně není jednoduchá.
