Kolem února začnou všichni šílet, sinat, vztekat se a prudit okolí, protože vědí, že je čeká mimořádný měsíc. Měsíc, kdy se musí udělat daňové přiznání, protože se brzy odevzdává. A i když si každý může poctivě všechno k daním připravovat v průběhu roku, neznám nikoho, kdo by to dělal. Vlastně znám jen tu početnou skupinu lidí, kteří koncem ledna začnou hledat krabice, do které hází účtenky, pak kolem února začnou být pod tlakem, že by to chtělo účtenky setřídit, pak si uvědomí, že to zabere tolik času a energie, že se jim s tím nechce dělat, a tak začnou hledat daňového poradce a pak s hrůzou zjistí, že ani daňový poradce není neomylný, a co víc, že i když máte daňového poradce a on udělá chybu, tak jste za jeho chybu odpovědní vy, protože to pak musíte podepsat.Běžně jsem hlídala jen ty účtenky. To vypisování do tabulek dělal můj „mistr“. Teď se tím prokousávám já.
Je úplně jedno, které daně řeším, zda-li švýcarské nebo české. Ty české mi pomáhá kamarád Renda a ty švýcarské jsou v elektronické podobě. Tam mám oporu v Andulce, která je profík. S Petrem se učila, jak si dělat ty svoje. Letos to zvládla na jedničku sama a už jí dávno přišlo, kolik má platit další rok. Je moc šikovná a jsem ráda, že umí stát na vlastních nohou. Přeci jen něco na té naší výchově je. Já to mám odložené. Ještěže tak. Učím se oboje. Pruda je to vždycky. Nevadí mi samotný fakt přiznání nemovitostí a výdělků a za co utrácíme, to je normální a tak nějak věřím, že jsou daně obou států investovány účelně. Vadí mi ty formuláře. Křížky, kolonky, odkazy na tohle a tamhleto, kdo se v tom má vyznat?
Chci žít trvale v éterickém oparu a stavu mezi nirvánou a rebelií.
Tahle tvrdá úřední realita mi do toho nějak nezapadá. No nic, není vyhnutí. Obrněná předchozími zkušenostmi s úřady si dopředu připravuji meditační cvičení.
Formuláře v ruce, energie na rozdávání, nabírám druhý dech a může začít fáze klidová. Ten český formulář je mdle bledý, barva studí už od pohledu, házím přiznání do šuplíku a jdu si dát panáka. Pátýho, desátýho … no nebojte, nemluvím o alkoholu, ale o datu v kalendáři. Kruci, už bych to měla vyplnit. Šuplík otvírám s pocitem, že mě něco hryzne do ruky.
Jsem statečná, hrdinně vytahuju jeden formulář za druhým. Pro jistotu jsem si na úřadě nabrala čtyři kousky formulářů, kdybych to jako zkazila. Musí to být hračka.
Je 9 ráno, hoďka by mi měla stačit… v deset už musím vypadnout z domu. Hodím tam číslo popisné, adresu, kolik máme metrů čtverečních a bude vymalováno. Nalejvám kafe, zapaluju vonnou tyčinku a … zjišťuju, že nemám pokyny k vyplnění.
Při té euforii, že jsem na úřad vůbec došla a formuláře objevila, jsem jaksi zapomněla praktický návod, jak vše vyplnit.
Hodinka se pomalu krátí, rosí se mi čelo, dýchá se mi ztěžka. Volám přítele na telefonu. … hele, věděl bys … ? Nervozita stoupá. Pokyny jsem našla na internetu. Vidím aspoň dobrejch osm stránek.
Nechci se nechat zahanbit.
Pouštím se do toho s vervou. Jen potřebuju další kafe a to normálně piju jen jedno.
Na odchod z domu v deset to nevypadá. Vaz mi zlomil článek č. 310 – Koeficient podle paragrafu 10 odst. 3 zákona – vyplňte pouze u jednotek R a Z. Kdo to má, kurva, vědět. Slovník se mi mění, chápejte přeci, … podle situace. Nějak to drhne. Ani články č. 311 – 326 nejsou o moc lepší. … zaokrouhlujte na 2 desetinná čísla, … to by šlo, jen vědět, která jsou ta čísla, ze kterých se zaokrouhluje.
Čtyři vodpoledne … děti, běžte si hrát, maminka potřebuje něco na chvilku dodělat.
Kolem šestý dávám večeři do trouby. … no to snad né, už je sedm, večeře spálená, děti hladový. Umejte se, běžte spát, Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum.
Nemám na Vás čas.
Je skoro půlnoc, venku prší, je ticho, za oknem idyla … zato u mého stolu je několik posmrkaných kapesníků, vokousaný nehty, rozbitej hrnek, kterej to prostě v mém zápalu vzteku vodnes a formulář.
Zatím neroztrhaný. Vyplněný.
Jsem vyčerpaná, přemítám nad smyslem života, věčností a marností. Je tohle všechno fakt nutný? K čemu ty vyplňovačky vlastně? Kdo to vymyslel? Připadám si jako moucha lapená do sítě pitomejch úkonů.
Musím nabrat druhý dech … než zas bude nějaká daň na obzoru… a to bude tak o víkendu. Ještě musím zpracovat celé daně švýcarské. Jejich systém je propracovanější, protože se v programu GeTAX, kde se vše vyplňuje mohu vždycky kouknout na všechny nápovědy, co kam napsat. Teda není špatné k tomu umět francouzsky. V jiné řeči nápověda není.
Tady je mi velkým protivníkem právě jazyková bariéra. Samotné daně ani ne, to mi přijde celkem přehledné, jen pracné. A dost mi pomáhá, že mám ten odklad k vyplnění daní. Stát navíc letos daně automaticky k odevzdání posunul všem. Kvůli koronaviru.
Daně nejsou pohodička za žádných okolností, ale v cizině bez dobré jazykové průpravy to jde prostě hůř. Mám to ztížené. S Petrem jsme byli na spoustu věcí dobrý tým a na spoustu věcí taky špatný. Ale všechno jsme společně zvládli, byť třeba s hádkou a pak usmiřováním.
Teď se můžu hádat tak maximálně sama se sebou a nadávat na systém. Vyplňuje se totiž daňové přiznání na několikrát. Jednou musíte udělat část, kdy jsme byli pár, takže vyplňuju vše za Petra a za sebe do doby, kdy tu s námi byl. Pak musím udělat další daňové přiznání za období, kdy už jsem jenom sama. No a pak aby toho nebylo málo ještě u notáře vyplňovat všechno znova aby to ještě notář poslal na úřad. Všichni daňový poradci, spojte se … Nirvána nikde.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
