„Super nápad. Taky už toho mám dost. Čajovna?“ nadhodí od počítače kolega Ivo.
Alenka je chvíli tiše poslouchá, a pak vypustí do světa smutnou zprávu: „Tak to asi nevyjde. Čajovna je tenhle týden zavřená.“
„Jak to?“ zazní unisono.
Alenka pokrčí rameny. „Asi majitel někam odjel. Fakt nevím. Jen tam visí cedulka ZAVŘENO. Mám uvařit čaj v kuchyňce?“
„NE! Jsme tu celý den zavření. Potřebujeme vypadnout. Navíc nemáme pořádnou konvičku. Není tu jiná čajovna?“
Ivo chvíli kouká do mobilu a pak zavrtí hlavou, „tahle je jediná.“
„A já měl takovou chuť na Pasir Nangku…“
„Mmmm, mně minule chutnal ten s vůní čokolády a ty anýzový sušenky…“ zasní se Alenka.
„Nedělej nám chutě, jo?“ oboří se na ni Servác.
„A vy můžete?“ brání se ona.
„Co kdybychom jeli k Jindrovi?“ navrhne z ničeho nic Ivo.
„COŽE?!!“ podiví se Alenka s Ivem.
„Ty chceš vážně poslouchat ty jeho chytrý kecy i po pracovní době? Buď rád, že měl dneska home office…“
„Když já mám na ten čaj takovou chuť, že jsem ochoten to vydržet. Vy ne?“
„A ty myslíš, že nám Pan Lžička nějaký dobrý čaj uvaří? Mluvit o něm umí celý hodiny, ale nikdy jsem od něj žádnej neochutnal… V kanceláři si ho nepřipravuje,” pochybuje Servác.
„To je fakt! Nikdy by mě to nenapadlo… Ale proč ne? Necháme Lžičku trochu vytahovat a dáme si drahej čaj zadara. Nakonec, všichni víme, čím si vysloužil tu svou přezdívku...“
„To se nedá zapomenout!“
Alenka zkřiví obličej do podivné grimasy a pak vysloví legračním hlasem: „Nikdy nemíchej čaj kovovou lžičkou!“
„…jinak zničíš jeho jedinečnou chuť a aroma…“ pitvoří se Ivo.
„Jen skutečný barbar může používat nerezové sítko!“ přidá se k nim Servác.
Všichni se rozchechtají.
„To je fakt. Člověk, který dokáže celý hodiny otravovat kecama o tom, jak má správně vypadat čajovej obřad prováděný jávskou ženou, musí mít doma dobrej čaj. Zkusme to!“
„Budeme toho litovat…“ zamudruje Alenka, ale přidá se. Zavolají taxík a Ivo zatelefonuje Jindřichovi, ať čeká návštěvu „na čaj“. Než stihne Pan Lžička jakkoliv protestovat, zavěsí.
Za chvíli už všichni zvoní u kolegova bytu a, jen co otevře, ženou se dovnitř. Ještě v předsíni poslušně odloží boty, ale během chvilky už se hřadují na sedačce v obýváku a hodnotí vybavení bytu. Jestli čekali nějakou exotiku z cest, jsou zklamaní. Nábytek je obyčejný a má už něco za sebou.
Hostitel dá průchod svému údivu: „Docela jste mě překvapili. Nečekal jsem, že ke mně někdy přijdete. Ale už vařím vodu. Dáte si k tomu čaji něco sladkého?“
„Já určitě!“ přitaká Alenka.
„Myslíš, že bude čajový obřad?“ rýpne si Servác a využívá toho, že Jindřich odešel zpátky do předsíně, asi hledat sušenky.
„To pochybuju, pamatuju si, že se dělá na zemi v kleče… Na to tady není místo.“
Alenka je upozorní pohledem na skleněnou konvici Ikea stojící na kuchyňské lince.
„On připravuje čaj do skla?“ podiví se Ivo.
Servác pokrčí rameny. „Třeba to bude kvetoucí čaj…“
„Myslíš?! Hmm, tak proč ne? Už dlouho jsem ho neměl a hezky se na to rozvíjení lístků kouká. Je to takový uklidňující. I když já mám chuťově radši míň líbivý čaje.“
„Buďme rádi, že něco dostaneme,“ utne diskusi Alenka.
Z předsíně přijde Jindřich. V ruce drží balíček věnečků. „Nesu něco k tomu čaji.“
Všichni tři hosté na gauči se na sebe tázavě podívají.
Kvetoucí čaj, Manutea.
Jindřich dá sušenky na konferenční stolek před nimi. Ani je nerozbalí. Vedle postaví čtyři hrnky s uchem a vrátí se k rychlovarné konvici. Do skleněného džbánku něco vhodí, a když je voda dost horká, přelije ji do džbánku a natáhne minutku.
„Za chvilku to bude.“
„Ale my to chceme taky vidět!“ vypískne Alenka.
„Jasně, u kvetoucích čajů jde hlavně o ten zážitek, jak se jednotlivé lístky odpoutávají od středu a vzniká ten květ…“
„Ale já nemám…“ zkusí Jindřich protestovat.
„To nevadí, já to přenesu!“ Servác vyskočí, vezme skleněnou nádobu a nese ji na stůl. Když si všimne papírků vlajících na šňůrkách, málem džbánek upustí.
„Ukaž!“ nemůže se dočkat Alenka, ale i ta ztuhne, když si na cedulkách od pytlíkového čaje přečte nápis „Snídaňový čaj TESCO“.
Jindřich sled událostí vůbec nestíhá sledovat. Nevšimne si proto ani nesouhlasu v očích svých hostů a položí na stůl vedle hrnečků čtyři plastové lžičky, co jimi obvykle pojídají děti přesnídávku: „Tady jsou speciální lžičky na čaj. Víte přece, co vám pořád opakuju – žádnej kov do čaje. Úplně to zničí jeho chuť.“
Další povídky této autorky najdete na blogu Olívie Úžasné.
