Schůzka v zasedačce - napsal Michal Borovan

Zaklepal jsem a vstoupil do místnosti. Rozhlédl jsem se – ne, ještě tu není. Stál jsem v docela obyčejné velké zasedačce ve 4. patře docela obyčejného skleňáku uprostřed komerční čtvrti. Už jsem se tu zúčastnil desítek schůzek se svými kolegy. A přesto mám zvláštní pocit, že jsem dnes tu poprvé. Je tu snad něco jinak?
Na první pohled ne – obyčejná šedobílá zasedačka, jakou najdete v každé moderní administrativní budově.
V jedné polovině místnosti jsou bílé stoly sestavené do čtverce, další stoly jsou sesazené k sobě u zadní prosklené stěny. Tmavě šedý zátěžový koberec, bílý čtvercový podhled. Pod stropem jsou zavěšeny dvě velkoplošné obrazovky. Vzpomínám, jak jsme tu loni při olympiádě drželi palce našim hokejistům. A moje oči tehdy stále odbíhaly od obrazovky k Alici. Tak kde ksakru je?
Támhle na těch dvou stolech u druhé prosklené stěny bylo rozloženo občerstvení při oslavě mých narozenin minulý měsíc.
A možná právě na těchto dvou židlích – kdo ví, je jich tu snad padesát – jsme seděli s Alicí vedle sebe skoro celý večer, povídali si a smáli se. A tady v té boční malé místnosti jsme se za staženými žaluziemi někdy před půlnocí líbali.
A teď tu na ni celý netrpělivý čekám, přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad ji sem pozvat na „pracovní schůzku“ a říct jí to všechno, co se mi už měsíc honí hlavou.
Hodiny na zdi ukazují čtvrt na šest – vypadá to, že už nepřijde. Zhasnu světlo, zavřu za sebou dveře, vrátím se do svého open spacu, vypnu počítač a jedu domů, za manželkou.

* * *

Zaklepala jsem a vstoupila do místnosti. Zasedačka byla prázdná. Obyčejná velká místnost, ničím zajímavá. Snad jen ten velký fíkus v protějším rohu mezi dvěma prosklenými stěnami to tu trochu oživuje. A pak taky na zdi zavěšené velké plakáty s fotkami z našich firemních akcí za poslední čtyři roky. Martin se objevuje na posledních třech. Skoro na všech se směje. Má moc hezký úsměv. Ale je pravda, že dřív jsem si ho moc nevšímala. Byl spíš takový nenápadný. Až na loňském teambuildingu na Šumavě mě zaujal.
Naše tlustá personalistka Klára se tehdy při jedné z her zamotala do lanové sítě a plácala se tam jak moucha chycená v pavučině. Půlka lidí se smála na celé kolo a druhá na ni nevěřícně zírala. Už mi to začínalo být trošku blbý a chtěla jsem jí vyrazit na pomoc, ale Martin byl rychlejší. Vysvobodil ji z těch provazů a odvedl pryč. Celý večer jsem pak po něm pokukovala. Jednou se naše oči potkaly, on se usmál a – to bylo všechno.
Na několika příštích pracovních schůzkách jsem si sedala co nejblíže k němu a dokonce jsem loni šla do zasedačky i na ten nudnej hokej. Tam jsem měla poprvé pocit, že si všiml mé existence. No, a ten jeho narozeninový večírek před měsícem – ten byl moc fajn. Martin byl vtipnej, pozornej, ale ne vlezlej. Jenom jsem neměla vypít tolik toho vína, jinak by asi k té líbačce nedošlo - ale i to bylo moc hezký. Takže když jsem do outlooku od něj dostala pozvánku na tuhle schůzku, hned mě napadlo, že to asi nebude obyčejná pracovní schůzka.
No jo, ale kde je? Čekám tu už deset minut a on nikde. No nic, vlastně se ani moc nedivím, vždyť vím, že je ženatej. Ještě se naposledy podívám ven – odsud z pátého patra je teď v zimě pěkný výhled na osvětlenou Prahu – půjdu si sbalit věci a pojedu domů, za svou Mickou.