 |
| Fotky: autorka |
Téměř se mi zastavil dech. Byl to neskutečný protiklad: lebky snědených lidí a pod nimi radostně tančící děti. Moje přání vidět potomky kanibalů se splnilo...Vyrážíme za Ibany. Jsou vyhlášení tím, že po dlouhou dobu nechtěli dodržovat nařízení o zákazu lovení lidí.
Potkali jsme muže, který se s lovci lebek znal, a dokonce se nabídl, že nás za nimi doveze.
Po nákupu doporučených dárků pro náčelníka jsme se za nimi vydali. Bydlí v tzv. „dlouhých domech“, což je tradiční obydlí obyvatel Bornea.
Zvedají se nad zemí a obsahují až 100 příbytků pod jednou střechou. Přistavují se vždy, když se se někdo z mladých vdá nebo ožení, takže celé komunita bydlí v jednom domě. Přestože prý některé jiné kmeny, žijící dál v pralese nestojí o žádné návštěvy ani svých sousedů, tito nás přivítali hezky.
Náčelník sice nebyl doma, ale jeho bratr, zvaný Adý, ano. Pohostil nás pitím, a přestože jsme k nápoji neměli moc důvěru, odmítnout jsme nemohli. Pravda nepřidávali jsme si, ale „kopli“ jsme to hrdinsky do sebe.
S bratrem Adym jsme se dohodli, že pokud dá náčelník svolení, že nám lebky ukázat může, ale bez jeho svolení to prostě nejde. Je to to nejcennější, co vesnice má a podle množství lebek se měřilo její bohatství (a asi se ještě měří). Věří se, že z uloveného nepřítele přechází jeho síla na lovce.Náčelník byl s manželkou pracovat v lese, a my jsme se za ním vypravili. Náš průvodce dle popisu místa, kde se náčelník nachází, šel téměř na jisto a objevil ho na první pokus. Po delším povídání se dohodli, že nám souhlas dá. Jeho manželka zatím hledala různé kořínky a malé potvůrky - čolky, žabičky, brouky, které po osolení vložila do alobalového pytlíku a upekla na ohni. Naštěstí jsme nemuseli ochutnat všichni, a tak si ďobl jen jeden z nás, já to nebyla.
Se souhlasem jsme se vrátili do dlouhého domu, opět pohovořili s bratrem Adym, pro kterého jsme byli zjevně příjemným povyražením a celí nažhavení jsme očekávali předvedení lebek. Ale on pořád seděl, kam by také pospíchal, on čas měl. Provedl nás po celém stavení, ukázal i školu, ta byla mimo dlouhý dům, já si koupila překrásné korálky, které zde ženy navlékali. Tedy žádná láce, skoro to stálo jako zlato v Dubaji.
No, a konečně se Ady zvedl a pomalu se blížil k velkému pytli přivázanému asi uprostřed verandy, která vede přes celý dům. Zde se také odehrává jejich celý denní život, pokud nepracují nebo neloví (dnes snad již jen zvěř). Jen na noc odcházejí jednotlivé rodiny z této verandy spát do svého pokojíku.
Konečně nastala ta dlouho očekávaná chvíle. Ady obřadně, a opatrně rozbalil pytel a na nás se díval hrozen lebek, tedy spíš my na ně. Lebky byly uloženy na kousku dřeva a svázány liánami, aby se mohly zavěsit. Lebek bylo asi patnáct až dvacet. Měli jich prý mnohem víc, ale rozpadají se a nové nepřibývají. I děti na ně koukaly se zájmem a radostí, začaly pod nimi tančit, zřejmě to také nevidí každý den.Vyfotili jsme „hrozen“ ze všech stran, i sebe s nimi, i „s bratrem“, tančící děti.
Opět jsem zažila ten zvláštní pocit, který se mě zmocní vždy, když na vlastní oči vidím něco, co znám jen z obrázků.
Byl to zážitek vidět, jak tito lidé žijí a pracují, místo, kde takto volně žijí lidé v 21. století, kam se civilizace moc nedostala, i když i zde, se pomalu vkrádá. Je zde obrovský rozdíl, jak žijí lidé ve městě a v pralese. Náš „taxikář“ nás při zpáteční cestě vzal dokonce domů, aby se pochlubil, že oni už mají i sedací soupravu, přestože i on nás, stejně jako lovci lebek, hostil na zemi. Mají i obývací stěnu, TV, přehrávač, no úplná Amerika, jen manželka s námi sedět nesměla. On byl skutečně velmi milý a splnil nám naše další přání, vidět ještě původní kanibaly a jejich potomky.
